City a sex

Nastal podzim, období zklidnění a zpomalení… Tak se to alespoň říkává. Moje každodenní realita je teď ale jiná. Mám pocit, že vše uvnitř vře a přelévá se, co bylo zasunuto stoupá na povrch a chce být vidět a cítit.

Zase se mi zdá velká spousta živých snů a některé z nich mě přivedly k určité vzpomínce. Když jsem byla malá, chodila jsem k psychologovi, protože jsem měla velmi silné noční můry, ze kterých jsem se probouzela s křikem. Pamatuji si, jak si se mnou pan psycholog na sezení povídá, poté co mi dal minule za úkol namalovat, co se odehrává uvnitř mě.

Nevím pokaždě úplně přesně a dobře, o čem psát, a snažím se pochopitelně vyvarovat psaní o ničem. Občas se ale stane, že ta prázdnota je sice velká, ale touha něco vytvořit ještě větší. Nezbývá pak nic jiného, než se do toho pustit a čekat, co vznikne.

Poté, co jsem napsala poslední články, nezbylo mi než přemýšlet o tom, co je to opravdovost a srdečnost – a jak je nejlépe poznat a dokonce si je uchovat sám v sobě.

Hodiny fyziky na střední škole přinášely mnoho zábavných momentů. Například, když jsme si celých pětačtyřicet minut povídali o diaku, triaku a tyristoru, aniž by nám při tom bylo ve skutečnosti vysvětleno, co to proboha je. Dozvěděli jsme se spoustu zmatených věcí o výpočtu jakéhosi napětí a o schématických značkách (rozuměj, těch podivných šipečkách). Ale jinak nic!

Má každý z nás nějaké slabé či bolavé místo? Nějakou věc na sobě, která ho rozčiluje nebo netěší? Co s tím?

V dnešním článku se zase jednou explicitně vrátím k přátelství. Ano, nějakým způsobem se tohle téma vyskytuje v každém mém článku, ale přišla chvíle, kdy je opět nutné psát přímo o něm. Uvědomila jsem si totiž (znovu), že je to věc skutečně pozoruhodná...

Dnes se navrátíme k tématu dětských představ. Naposledy, když jsme se viděly s C., zmínila se totiž o myšlenkách na toho „svého budoucího muže“: „Když mi bylo asi dvanáct, byla jsem tady na chalupě, stála někde tu a představovala si, co asi dělá on... kde je, jestli zrovna nejede třeba autem. A když zrovna kolem jedno projelo, řekla jsem si: uuu!“

Co je to povrchní a nepovrchní rozhovor? Jak to souvisí se sexem?

Jela jsem vlakem. Dívala se na ubíhající krajinu za oknem a pěkná pozadí procházející uličkou. Říkala jsem si – čím to, že se už nějaký čas necítím být sama, i když vlastně často jsem?

„Temná, temná druhá strana jest...“ chmuří se Yoda. „Ale no tak, Yodo... nech toho a sněz si ten toust.“

Rok se s rokem sešel, a nezbývá než opět psát o smrti. Řekli byste, že to není úplně vánoční téma? Jak mi pověděla E.: „Vánoce, to je období rodiny, kdy se vzpomíná na ty, kdo tu s námi už nejsou...“

Jak se to má s ženským orgasmem?

Existuje citová a „zájmová“ rovnováha ve vztazích? Je něco jako vyvážený střed – střed ve kterém aktivitu a interesovanost ve vztahu vyjadřují a pociťují oba dva lidé stejně? Není tu většinou spíše chaos, ve kterém se zmateně potácíme, ať už jako ti více aktivní a „chtějící“ nebo ti, kdo nepociťují či neprojevují tolik zájmu o druhou osobu?

Tajemství... Potřebuje ho vztah k životu? Nebo je na škodu? Či je to ještě jinak? Existuje snad vícero jednoduše odlišitelných druhů tajemství?

Dá se podle toho, kde a jak se seznámíte poznat, jaký pár či jací přátelé z vás budou? A co první dojem? Můžeme se na něj spolehnout?

Je snění ztrátou času? Či jsou sny potravou duše? Jsou nejrůznější fantazie, denní a noční sny jen přirozeným úklidem v našem vědomí a podvědomí? Nebo je možné, že se nám snaží sny něco říct, že dokonce mění realitu? Nebo snad všechno dohromady?

Mq. mi jednou řekla o svém současném příteli: „Kolem něj se točilo tolik holek, které mu daly hned. To já ne. Proto se o mě začal zajímat.“ To mne přivedlo na otázku – funguje to takhle? Existuje něco jako časová sex-linie? Když dáme hned, jsme „děvky“, „nehodné úcty a zájmu“? A když děláme drahoty, jsme zajímavé, „něco víc“? A z druhé strany – rozdáme-li si to hned, je to pro to, že o vztah nemáme zájem? A když ...

Víme, co chceme od života? Je to, co si myslíme, že chceme tím, co opravdu chceme? A má vůbec cenu se takhle ptát?

Proč máme tak neodolatelnou touhu na něco si hrát? Já vím, já vím, hry jsou strašně zábavné... Mám je šíleně ráda, ale tak nějak se u nich předpokládá, že všichni ví, že je to hra. Když však vyjdeme do „reálného světa“, zdálo by se přirozené role a masky ze sebe shodit, a stát se sebou.