City a sex

Před pár dny mne napadla zásadní myšlenka – nedělám já v posledních letech zásadní chybu? Co když chytám všechno za špatný konec?

Tak a je to tady! Přišla jsem do věku, kdy kamarádky z mého nejbližšího okruhu rodí jedna za druhou. Zatím (a to musím velmi, velmi zaklepat na dřevo) samé zdravé děti, které jim kromě neustálého koloběhu práce a starostí, přinášejí potěšení a radost… Stejně to ale ve mně vyvolává takový zvláštní pocit.

To, že jsme bytosti křehké, to tak nějak víme. I ten nejsilnější člověk se dá zranit pár dobře mířenými činy nebo slovy (zvlášť když má druhá strana z nějakého důvodu koutky úst proklatě nízko). Ovšem události posledních týdnů mě donutily přemýšlet i o lámavosti vztahů mezi lidmi, ať už jde o přátelství, partnerství či cokoli jiného.

Nedávno mě Ž. úplně vyvedla z míry prohlášením, které řekla na svou vlastní adresu. V zahradní restauraci nás pomalu objímalo šero a naproti mu zaznělo: „Já vlastně nevím, jestli bych to dokázala sama. Vždycky jsem za sebou měla nějakou oporu – rodinu, jeho...“

Slovo nostalgie zní na první poslech tak romanticky a „ach, ta chvilka tehdy a tehdy...“. Jenže definice tohoto slova je chorobný stesk po domově, známých věcech, starých časech. A když se nad tím člověk zamyslí, nostalgie umí být pěkně zákeřná. Člověk sladce vzpomíná na chvíle, které vlastně v té době vůbec nemusely být tak úžasné.

Snad nastala ta pravá chvíle, abych se konečně vypsala a také popasovala s velkým trápením a zklamáním. Asi každý někdy zažil situaci, kdy do něčeho nebo někoho investoval ohromnou spoustu energie a nadějí(!), no a ono to tak nějak nakonec… nevyšlo. Tady je můj příběh.

Taky se občas ptáte – kde je ten klíč k mému životu...? Vidíte, já si tuhle otázku kladu poslední léta dost často. A teprve včera mi došla ta zásadní věc. Já sama jsem doslova ten klíč. Ne nadarmo je jeden takový, více než sto let starý, mým talismanem a spojením s předky.

Nikdy by mě nenapadlo psát zcela seriózně o celém svém životě. Ač jsem od sebe i od spousty jiných lidí tolikrát slyšela, jak komentujeme svůj vlastní příběh: „O tomhle bych měla napsat knihu!“, „Co se mi stalo je lepší než román!“, „To nevymyslíš! Jednou sepíšu paměti…!“

Sešli se, nesešli jednoho dne lidé, kteří se znali i neznali. Přes velikou plochu kulatého stolu se na sebe nedívali očima. Měli si povídat o věci, kterou zažili všichni. Byla to trochu rozpačitá situace, ale vždycky je tu někdo, kdo ticho proboří.

Jistě jste se někdy ocitli ve společnosti lidí, kteří nebyli úplně vaše krevní skupina. Jejich zájmy/témata konverzace/způsob komunikace/všechno dohromady nebylo nic pro vás. Zůstali jste nebo jste odešli? A co když se stane, že v takové situaci musíte z nějakých důvodů setrvat?

Neúspěch potkává v životě každého z nás. Ať už jde o drobnosti, jako že se nám nepovede učesat si pěšinku tak, jak bychom si představovali, přes pokaženou zkoušku ve škole, až po větší selhání – kupříkladu to, že ubližujeme sobě či jiným lidem.

Nastal podzim, období zklidnění a zpomalení… Tak se to alespoň říkává. Moje každodenní realita je teď ale jiná. Mám pocit, že vše uvnitř vře a přelévá se, co bylo zasunuto stoupá na povrch a chce být vidět a cítit.

Zase se mi zdá velká spousta živých snů a některé z nich mě přivedly k určité vzpomínce. Když jsem byla malá, chodila jsem k psychologovi, protože jsem měla velmi silné noční můry, ze kterých jsem se probouzela s křikem. Pamatuji si, jak si se mnou pan psycholog na sezení povídá, poté co mi dal minule za úkol namalovat, co se odehrává uvnitř mě.

Nevím pokaždě úplně přesně a dobře, o čem psát, a snažím se pochopitelně vyvarovat psaní o ničem. Občas se ale stane, že ta prázdnota je sice velká, ale touha něco vytvořit ještě větší. Nezbývá pak nic jiného, než se do toho pustit a čekat, co vznikne.

Poté, co jsem napsala poslední články, nezbylo mi než přemýšlet o tom, co je to opravdovost a srdečnost – a jak je nejlépe poznat a dokonce si je uchovat sám v sobě.

Hodiny fyziky na střední škole přinášely mnoho zábavných momentů. Například, když jsme si celých pětačtyřicet minut povídali o diaku, triaku a tyristoru, aniž by nám při tom bylo ve skutečnosti vysvětleno, co to proboha je. Dozvěděli jsme se spoustu zmatených věcí o výpočtu jakéhosi napětí a o schématických značkách (rozuměj, těch podivných šipečkách). Ale jinak nic!

Má každý z nás nějaké slabé či bolavé místo? Nějakou věc na sobě, která ho rozčiluje nebo netěší? Co s tím?

V dnešním článku se zase jednou explicitně vrátím k přátelství. Ano, nějakým způsobem se tohle téma vyskytuje v každém mém článku, ale přišla chvíle, kdy je opět nutné psát přímo o něm. Uvědomila jsem si totiž (znovu), že je to věc skutečně pozoruhodná...

Dnes se navrátíme k tématu dětských představ. Naposledy, když jsme se viděly s C., zmínila se totiž o myšlenkách na toho „svého budoucího muže“: „Když mi bylo asi dvanáct, byla jsem tady na chalupě, stála někde tu a představovala si, co asi dělá on... kde je, jestli zrovna nejede třeba autem. A když zrovna kolem jedno projelo, řekla jsem si: uuu!“

Co je to povrchní a nepovrchní rozhovor? Jak to souvisí se sexem?