Těžké popsatelno

City a sex » Těžké popsatelno

10.2.2015, Aurora Coriolis

Signály. Náznaky. Vysíláme je – vědomě i nevědomě, příjímáme, nechápeme, ignorujeme. Hrajeme si. Až si říkám – neztratili jsme se v džungli reálných i nereálných znamení?

H.: „Dřív, když jsem šla tancovat do klubu, a někdo mi sáhnul na zadek, udělala jsem takové to – “ H. s rozpačitě překvapeným výrazem zavlnila rukama a šíjí „– tak já si teda teď nenápadně odtančím... No, ale teď se prostě otočím a řeknu: Děláš si prdel?!“ A když říkala tuhle větu měla ve tváři vepsáno „udělej to ještě jednou a ucítíš moje koleno v rozkroku“.

Přikývla jsem. Jistě.

H: „Ale pak se cítím hrozně blbě, protože tam dělám ju-hú a tak...“

„Blbost, přece ho nezveš, aby tě ošahával.“

Pak jsem se ale zamyslela. Je to tak prosté? Nezdá se opravdu některým mužům automaticky jasné, že dívka, která má v sobě pár panáků a tancuje, vysílá signál „sáhni si“?

Kamarád mi shodou okolností nedávno napsal: „Myslíš, že jsou muži telepati? Většinou ani nepochopím ženské náznaky.“

Oceněníhodná sebereflexe. Chudák malý asi ještě neodhalil, že ani samy ženy často netuší, jaké signály vlastně chtějí vysílat a vysílají.

Když si H., a celkem jakákoli jiná dívka, vyrazí s kamarádkami zatancovat, jde si – světe div se – často vskutku prostě zatancovat. Pobavit se, samozřejmě. Podívat se, co se nabízí. A tady může přijít ta zrada. Zkoumavé pohledy ženy lze přeložit jako vyzývavé. Radost z tance jako pozvání.

A dvojitá zrada – žena zjišťuje, že se jí ta trocha stále ještě nevinné pozornosti líbí, že jí to baví. Možná jsou některé její pohledy náznakem. Vlastně by ráda cítila mužské ruce na své těle.

Určitě ale nechce, aby jí jen tak někdo prozkoumával pozadí. Zvlášť ne jeden z klubových „vilníků“. (To je muž těžce definovatelného věku mezi čtyřiceti a šedesáti, konstatně se pohybující na hraně naprosté ožralosti, má nulové zábrany, nadržený pohled a pátravé končetiny, které nečiní rozdílu.)

Jiná konverzace. Bavíme se o nejrůznějších věcech. Pak D. prohlásila: „Muži jsou dnes strašně nesmělí! Prostě by měli zkusit holku, která se jim líbí políbit. No tak dostanou facku, a co? Bojí se riskovat. Měli by jí zkusit vzít za vlasy a odtáhnout do jeskyně.“

Jen dodávám: Pokud umí muž vzít hypotetické odmítnutí s hrdostí a důstojně a nezachovat se pak k ženě hulvátsky, proč ne? Od takového je to přinejmenším dost rajcovní, i když třeba nic nebude. Ale zachovat si úroveň je někdy velký problém. Samozřejmě, všechno zde řečené platí i obráceně. Jak řekla D.: „Svého kluka jsem si taky sbalila sama.“

Jak se tedy z tohohle chaosu vymotat? Jak poznat význam signálů, které nás obklopují a zachovat se "vhodně"?

Nakonec si říkám - ať už jsou signály z obou stran jakékoli nebo taky žádné, důležité je, abychom si na konci sami mohli říct, že jsme se nechovali neurvale, ale ani jako zbabělci. A možná je dobré abychom celou věc, a zejména sami sebe, nebrali tak vážně.

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený