Někdy se stane i to, že je klišé nejlepší

City a sex » Někdy se stane i to, že je klišé nejlepší

15.2.2015, Aurora Coriolis

Je důležité milovat? A proč milujeme zrovna ty konkrétní osoby? A co to vlastně vůbec je – ta láska?

Došlo k očekávané, ale přesto překvapivé věci. K. svého současného přítele vážně miluje. A moc jí to svědčí. Řeknete si – no a co na tom? Vždyť spousta lidí je přece skutečně zamilovaných... nebo ne?

Zeptala jsem se svého ženského okruhu přítelkyň, co pro ně znamená láska. Proč vůbec milují nebo milovaly nějakého člověka? Zpočátku to bylo takové rozpačité. Jako by vlastně žádná nevěděla, jak na to odpovědět. Přitom pokud jde o otázky o sexu, po prvotním zahihňání (nevím proč, ale pokud je víc holek pohromadě, vždycky se hihňají – asi je to nějaký vesmírný zákon) rozjede se docela otevřená a výživná diskuze. S nefyzickými záležitostmi je to ale nějak složitější. Na světě je toho tolik, pro co vlastně nemáme slova. Nebo máme, ale nejsou dostačující, jejich význam je zúžený, příliš omezený pro to, co chceme vyjádřit.

Když se konečně trochu rozjely, často se objevovala „opora, spolehlivost, bezpečí, stejné hodnoty a cíle“. Takové ty známé, klišovité (a tím to nijak neshazuju, klišé bývá často nejlepší!) věci. Nějak se mi ale přesto zdálo, že to je málo k tomu milovat, milovat k zbláznění, a přitom hluboce.

Zajímavější to začalo být, když vyšly najevo i další důležitosti - „to, že je se mnou kompatibilní“, „je to stejný blázen jako já v těch správných chvílích“, ale přitom „mě obohacuje o věci, které mi byly neznámé; o kterých by mne třeba vůbec nenapadlo přemýšlet“.

A pod tím vším se zřetelně zachvívalo slovo reciprocita. Opětování. Jak řekla E.: „Mám ráda, když vím, že mi záleží na něm, miluji, když vím, že i jemu záleží na mně.“

Tahle vzájemnost, řekla bych skoro vyváženost citů, je v každém vztahu jistě velmi důležitá. Potřebujeme ji k životu. (To vím bezpečně, co bych si třeba počala bez svých přátel? A ti jsou určitě moje nejdéle trvající láska. Krom rodiny, ale to je zase trochu jiná kapitola, tu jsem si totiž „nevybrala“.) Ale pokud jde o samotnou lásku jako takovou... myslím, že občas prostě stačí, když jí cítíme my sami.

S. mi před časem napsala: „Cítím se poněkud prázdně, nikoliv kvůli tomu, že není nikdo, kdo by o mě stál, ale že není nikdo, koho bych mohla já milovat.“

A to je přesné. Ono někoho takového najít zas tak snadné nebývá. Když se to ale stane, je to nádhera. Láska pro mne znamená vidět, cítit a zažívat svět živěji, úplněji. Vnímat intenzivně, ač možná trochu rozmlženě. Být otevřenější. Plná nápadů. Do budoucnosti hledět s příjemným vzrušením (obecně, i konkrétněji – samozřejmě, že by bylo krásné, kdyby mne dotyčná osoba také milovala), ale bez očekávání (když nebude, stejně je to báječné, protože mi to přineslo tolik skvělých věcí, včetně pár slz, jak jinak).

Je to pecka, je to šílenství, je to štěstí, je to utrpení. Je to život! A jiný nechci žít.

A co je láska pro vás? 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený