Mandle a trocha vína

City a sex » Mandle a trocha vína

24.2.2015, Aurora Coriolis

Nuda. Občas nás prostě přepadne. Někoho nečekaně. Někdo jí vítá jako starou známou. A někdo se téhle společnice nemůže zbavit skoro pořád. Musíme se s ní vypořádat sami. Ono taky – sem tam se nudit – na tom není nic špatného. Vznikají z toho nejzajímavější myšlenky a nejpotrhlejší plány.

Co když ale jde o nudu ve vztahu? Je to špatně, když se s tím druhým nudíme? Záleží na individuální míře? Kde je chyba? A jak poznat, že už je to příliš?

Tohle téma se mi bude řešit obtížně. Nemám na to dost partnerských zkušeností. A když jsem sama, nenudím se skoro nikdy. Když nemám co dělat, přemýšlím. Když nemám o čem přemýšlet, sním. Když nemám o čem snít --- no, tak to se mi nestalo už dost dlouho... A většinou provozuju tohle všechno najednou. Taky to pak tak dopadá. Naposledy, když jsem se po dlouhé době zase odvážila něco péct, tak místo toho, abych jako každý normální člověk skončila s koláčem v troubě a začala mýt nádobí, skončila jsem sice s koláčem v troubě, ale také s kleštěmi, kladivem a šroubovákem na zemi v obýváku. Zasekla jsem mlýnek. Mandlemi. (Pro zasvěcené – ne, nebyl to mixér, tomu se stále vyhýbám. I když ten saniťák byl hezkej.) Po deseti minutách marného snažení a asi pěti záchvatech smíchu jsem to vzdala. Rozhodla jsem se přinejhorším spoléhat na krajní řešení; to jest, že mandle po čase odejdou po svých.

Avšak když jsem s někým, občas se mi po více hodinách stává, že mám chuť utéct. U každého, koho znám déle a vídáme se hodně, hodně často se mi to prostě tu a tam přihodí. Ten pocit, že chci být na deset minut sama, trochu si utřídit myšlenky, jistě, ale hlavně prostě být sama. Protože se nějakým divným způsobem nudím, a při tom v zásadě vím, že to není tím člověkem. Nevím, je to divná věc. Znáte to?

A co když se tenhle zřídkavý chvilkový záblesk přelije v permanentní stav? Co dělat?

Stalo se mi to snad jen jednou. Šlo o vztah nikoli partnerský, ale o to možná důležitější. A byl to teda nářez. K. ví přesně o čem mluvím. Nechtěly jsme se ani vidět. Neměly jsme si o čem povídat. Jedna něco řekla – a ta druhá v lepším případě nechápala, a v horším měla chuť na nějaké to násilí. A ta strašná NUDA. Nepopsatelné. Vydržely jsme to. Vídaly jsme se každý týden. Po celé ty dva (asi?) roky. Představa, že spolu v téhle fázi bydlíme nebo něco takového, byla hrůzně děsivá.

Mezitím, co jsme pily víno a bavily se o našich láskách, a o tom od koho bychom se s chutí nechaly přehnout přes stůl, vyslovila totiž C. myšlenku, že když jste ve vztahové fázi číslo jedna – rande, sranda, společné akce, občasná přespání a tak dále – nastane zákonitě po čase chvíle, kdy je prostě třeba přehodit se na další úroveň. Tou druhou fází je myšleno třeba, ne nutně, společné bydlení, ale prostě něco, co se dá označit jako představa „společné, byť třeba krátkodobé, budoucnosti“. Jinak prý, krom jiného, hrozí ta šílená nuda. Nulový vývoj, stagnace, hnus.

Vyšší level je pak výrok čerstvě těhotné TH., který pronesla na jednom srazu holčičí party ze střední: „No, když mi už jsme s manželem spolu vlastně sedm let, tak jsme se prostě museli posunout dál. Co bychom dělali spolu jen mi dva? To by byla trochu nuda.“

Není to snadné. Myslím, že nakonec nejjednodušší způsob, jak zjistit, jestli s nějakým člověkem být, třeba i přes nějakou tu nudu, je zeptat se sám sebe: Co mě k němu pojí? Není to náhodou jen strach? Strach z osamění, strach z nejistoty, strach...?

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený