Hry náhody či naše "událostní přitažlivost"?

City a sex » Hry náhody či naše "událostní přitažlivost"?

27.3.2015, Aurora Coriolis

Zvláštní věci se dějí pořád. V životě asi vážně dostaneme ty zážitky, které potřebujeme. Zdá se, že k sobě účinně přitahujeme lidi a události, které jsou přesně pro nás, děsivé i úžasné. Nebo je to opravdu náhoda? Zdůvodňování toho, co se nám děje, jen abysme se nezbláznili? Protože to přece musí mít smysl... ne?

V ateliéru, který jsem si zamilovala na první pohled, a kam chodím za S. a teď už i za novými kamarády, jsem naprostou náhodou poznala T. Byla tam se svým přítelem, který se baví se zdejšo-ateliérovým malířem F. Ti tři byli spolu na obědě, F. si chtěl ještě něco namalovat, vzal je tedy s sebou. A tak jsme se T. a já potkaly a daly postupně do řeči. Zjistily jsme, že chodíme na stejnou školu. Padly jsme si do oka. Dobrovolničení, zájmy, nějak podobný pohled na svět a život... Říkala jsem si ale: kdo ví jestli se ještě uvidíme?

Měla jsem i trochu strach se s ní víc sblížit. Když už si totiž někoho pustím k tělu, moc pro mne znamená. Nemusíme se vidět třeba pět let, ale vždy vím, že existuje, že se zase spatříme, že má v mém světě své místo. Pro to si, ač to tak třeba nevypadá, hodně „rozmyslím“ (no, s rozumem to zas tak mnoho společného nemá, nevím, jak to popsat) než někoho zahrnu do smečky (jak tomu říká E.).

T. se po čase ozvala. Poslala mi nějaké informace o věcech, o kterých jsme se bavily. Vyměnily jsme si pár zpráv. A po dalším čase se dohodly na srazu. To byl teda nářez! Je vážně naprosto úžasná. Chytrá, se spoustou zájmů. Ještě ke všemu krásná.  A asi před třemi lety jí umřel otec. Na rakovinu. Když to začala říkat, pomyslela jsem si: To jako vážně, ty zasranej, šílenej, báječnej osude?

Byla to taková úleva. Najednou naproti mně byl někdo, kdo prožil úplně to samé - smrt otce, v téměř stejném věku, před stejně dlouhým časem. Povídaly jsme a povídaly. Ty samé pocity, ty samé obavy. Šok, cyklické opakování smutku, vůně, věci, které připominají, co už nechceme vědět... Vina. Vina, že obtěžujeme své okolí. Nesdělitelné prožitky.

V jednu chvíli T. s mírným úsměvem povídá: „Ty jo, měly bychom o tom napsat knihu...!“

Říkám: „To teda jo. Jak by se mi ulevilo, vědet dřív, že některé věci, které prožívám jsou normální, že to tak ostatní lidi v téhle situaci mají stejně nebo podobně.“

Přikyvovala.

Když si přečtete něco obecného třeba o fázích smutku je to jedna věc. Něco úplně jiného ale je, když naleznete cizí, živý příběh, který můžete sdílet.

Ještě o těch asi-náhodách. Kamaráda z ateliéru L. jsem nečekaně potkala ve středu v metru. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov, rozjeli se do opačných stran. Říkala jsem si: No to je sranda... Dnes po srazu s T. jedu v tramvaji směr ateliér – S. by tam měla být. A co se nestalo? Do mé tramvaje nastoupil L. Museli jsme se smát. Dělali jsme si srandu kdo koho pronásleduje. V ateliéru nikdo nebyl, takže kdybych ho nepotkala, šla bych domů, a nestrávili bychom super večer u vína a nealko piva.

Jak já ten život zbožňuju... :-)

Pozn. pro C.: "...přítažlivé síly... to máte jako přítažlivé ženy."

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený