Pandořina skříňka

City a sex » Pandořina skříňka

13.5.2015, Aurora Coriolis

Co to je – tohleto „být ženou“? Je tak jiné „býti mužem“? Je nějaký důvod, aby bylo k výrazu člověk automaticky přiřazováno slovo muž?

Běžná zábava všedního večera. Je nás asi pět. Dylan v praštěné knize vypočítává podle složitých vzorců, kým jsme byli v minulém životě. Znáte to – takové ty super kecy ve stylu: „Byl jste mnichem v Guatemale v roce 1250, vaším cílem v nynějším životě je probudit vnitřní energii a využít naplno svou intuici...“ A tak podobně. Legrace.

Avšak ve chvíli, kdy se S. dozvěděla, že byla v minulém životě ženou, tak trochu trpce zaplakala. Každému, kdo byl mužem v podstatě gratulovala. Přišlo mi to v tu chvíli podivné. Vždyť je tak skvělé být ženou! Proč bych měla chtít být někým jiným?

Jistě, být mužem je zcela jistě taky báječná věc. Ale hlavní je, že se člověk cítí sám se sebou v pořádku, ať už je takový nebo onaký.

Vzápětí jsem si ale uvědomila, že to říkám teď. Nesetkala jsem se s překážkami v životě, které by tam byly jen proto, že jsem určitého pohlaví. A pokud jsem se s nimi potkala, tak jsem je vesele ignorovala. Narodit se ale o nějakou dobu dřív, nebo v jiné zemi, můj život by byl děsivým bojem za každou jednotlivou věc, kterou bych mohla vyjádřit svou individualitu. Svou lidskost.

E. občas říká (a zcela jistě s trochou nadsázky), že si dá na tričko: Women – back to the kitchen! Zastává názor, že jsou některé věci, na které jsou ženy prostě úplně levé. Nelze než souhlasit, že tak to velmi často bývá. Stejně tak to ale platí i opačně. A stejně tak to platí o mužích.

Základním kamenem nepochopení feminismu, tak jak ho vnímám já, je podle mě to, že si spousta lidí řekne: „Cha! Feministka – ta tvrdí, že ženský jsou stejný jak chlapi, no řekni vole, co to je za blbost?“

Na to se nedá říci než: „Vole, pěkná blbost!“

Rovnost je přece o tom, že ženy mají stejný prostor a možnost vyjádřit sebe sama. A to jakýmkoli způsobem, se stejnými právy, příležitostmi a přístupem k hodnocení konečného výsledku jako kterýkoli muž nebo, koneckonců, kterákoli jiná myslící bytost (říkám – pozor na delfíny!).

Je to ale pěkné svinstvo, tyhle vkořeněné způsoby vnímání. I já při souzení literárního díla šílené „dám“ na rod, ve kterém je to psané. Pro ilustraci si přečtěte následující úsek textu. Jeho autorem je ne úplně neznámý malíř a grafik:

 

A má duše chtěla křičet zase, zadrhne se před vydáním hlásky.

,,S otázkami nedělej si vrásky, jsem tu a o to běží, jenom štěstí, že aspoň trochu sněží, vaše zem mne pálí do kopyt.”

Večer přišel jsem neopit, připomínám si stále dokola, na stole ze včera chléb okoral, je tu všechno na svém místě, ano, jistě, zcela jistě… Asi to vážně není sen.

 

Úžasné, že? Člověka mrazí, musela jsem to číst stále znovu a znovu. Má to melodii a šmrnc. A teď si představte, že v předposlední větě stojí Večer přišla jsem neopita, připomínám si stále dokola...

Nějaká změna ve vnímání celého textu? Jestli ne, tak vám tleskám.

Běžně totiž, a dělám to taky – jaký hnus, když jsem sama píšící autorka(!), máme sklony posuzovat takové texty od žen jako hysterické a přehnané. Přihození pár písmen zabarví daný text a posune ho někam jinam. Mimochodem, tuhle skvělou věc psala S.

Být ženou... tak vám nevím. Je to skvělé, je to radost, je to starost, je to otrava, je to pecka!

Prostě náš život v celé kráse.

Konečně, věřím v to, že aspoň někde skončí skutečná i iluzorní nadvláda hloupých mužů nad myslí a životem ostatních lidí. I kdyby jen proto, aby to do rukou vzala nějaká hloupá žena. Život je přeci taky změna! Ne?

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený