Póza versus přirozenost

City a sex » Póza versus přirozenost

25.5.2015, Aurora Coriolis

Proč máme tak neodolatelnou touhu na něco si hrát? Já vím, já vím, hry jsou strašně zábavné... Mám je šíleně ráda, ale tak nějak se u nich předpokládá, že všichni ví, že je to hra. Když však vyjdeme do „reálného světa“, zdálo by se přirozené role a masky ze sebe shodit, a stát se sebou.

Tak jako jsme si naplno užili to "být někým nebo něčím jiným", užít si zase to, že jsme to my a nemusíme nic předstírat. Nic kontrolovat. Někdy ale prostě jen vyměníme jedno hraní za jiné. Nezdá se vám, že jsme mistři klamu a sebeklamu?

Mq. se tváří smutně a trochu zaskočeně: „Víš, kamarádka mi nedávno řekla, že to vypadá, jako když mě vůbec nezajímá, co se jí děje a jak se má...“

V duchu se ptám: A zajímá?

Mq. mi hned odpovídá na nevyslovenou otázku: „No jistě, že mě to zajímá. Jsem zvědavá jak opice! Jenom čekám, že o tom začne sama. Nechci se jí nějak vyptávat.“

Říkám si: Mq. se nechce vyptávat? Hlavou mi proběhnou ta léta na základní škole, kdy „tajemství“ a pocity jiných byly jednou z hlavních věcí, co Mq. bavilo, a o čem se bavila. Samozřejmě taky proto, že city všeho druhu byly její hlavní devízou. Ach, ty tuny a tuny kluků, do kterých byla zamilovaná... (Bohužel to byli skoro všichni totální idioti.)

Poté co zavzpomínáme na základku, Mq. pokračuje: „No, a já jsem nechtěla, aby si lidé mysleli, že jsem nějaká vlezlá... Tak jsem se přestala ptát vůbec a čekám, co mi lidé řeknou sami. Ale teď to zase vypadá, že jsou mi jedno.“

No... Nebylo by nejlepší vykašlat se úplně na to, co a jak vypadá a být prostě Mq.?

Mq. si ten večer také zcela oprávněně postěžovala, že na ní s K. někdy býváme moc drsné, že jí prostě nedáme prostor, aby vyjádřila sebe a svůj názor bez toho, abychom jí odsoudily.

Když to je tím, že s K. milujeme konfrontace, debaty a čekáme (ne – my doufáme!), že nás Mq. pošle velmi nevybíravě někam. A to ve chvíli, kdy překročíme jistou hranici jejího území. Ve chvíli, kdy se dotkneme toho, jaká opravdu je, toho, v čem si věří. A prostě řekne: „Dost! Tohle jsem já, takhle se chovám a budete to respektovat!“

A že to řekne tak, že jí to budeme věřit. Budeme vědět, že to není klam. Že to je ona.

Nevím. Tak třeba – jak můžete věřit někomu tak romantickému jako je Mq., že jí nevadí když u svého kluka vlastně skoro nikdy nepřespává? Že se večer odebere na dlouhou cestu domů, protože by jemu nějak narušila režim? Neříkám, že ten vztah jinak nemůže být skvělý, ale proč sobě (a nám) tvrdit, že tenhle fakt je nějaké terno?

Sama sebe klamu taky velmi účinně. Je fakt, že někdy to člověka prostě baví... jako každá hra. A jako každá hra, i to musí mít svůj konec.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený