Chtění

City a sex » Chtění

4.6.2015, Aurora Coriolis

Víme, co chceme od života? Je to, co si myslíme, že chceme tím, co opravdu chceme? A má vůbec cenu se takhle ptát?

C. mi takhle prozradila: „Víš, teď mě úplně láká mít děti, a pak je opustit, nechat je na starost chlapovi. Třeba na půl roku. A v té době si prostě užívat.“

S partnerem je dlouho a budují si domov. U C. bylo vždy jasné, že bude mít děti, nebo alespoň jedno (nejlépe kluka). Logickou úvahou, a částěčně i z nutnosti, dospěla k tomu, že je chce v mladším věku. Jak to ale skloubit s tím, že má člověk chuť tak trochu vypadnout ze stereotypu, experimentovat, zkoušet nové věci, užívat si nezávazného sexu?

Svého N. poznala v tak brzkém věku, že si prostě nestihla odžít jisté věci, které by chtěla. A které jí teď podle všeho chybí...

To E. se zase na první pohled usazuje s radostí a důkladností hnízdícího ptáka. Kdysi si užila experimentů docela dost (a stále ji zůstala jistá záliba v BDSM). A teď se zdá, že se definitivně a s jistotou rozhodla pro M. Chce s ním strávit život, chce si ho vzít. Chce s ním mít děti. A její život se v podstatě orientuje na tuhle skutečnost.

Říká mi: „Už nechci nic dokázat, nic budovat, nebo tvořit. Nemám žádní takový životní cíl. Prostě chci vydělat peníze, postavit si s M. dům...“

Ptám se: „Ale co tvoje sny? Co třeba navrhování bot?“

„Ne, to je sen, nic víc. Když to tak řeknu, svoji šanci jsem prošvihla. To bych tenkrát musela do Itálie, do školy. Ale to bych nepoznala M. A ani mi to nechybí – třeba to kreslení – vůbec! Tužku už jsem nevzala do ruky pár let. Možná tak nakreslím občas v práci domeček jedním tahem, a to je všechno.“

Neměla jsem slov. Nemohla jsem jí to uvěřit.

E. se nikdy nepřetrhla. V tom smyslu, že co není bezpodmínečně nutné udělat, to nedělá. „Proč taky?“ Když už se ale do něčeho opravdu dá, je v tom většinou hodně dobrá.

V průběhu večera z ní vypadlo: „Potápění, to je to, co mě skutečně baví. Co bych chtěla dělat.“

Měla při tom ale v obličeji takový zasněný a smutný výraz. Jako kdyby věděla, že s tím, jaký si teď zvolila život, už nic neudělá. A potápění zůstane navždy jen nárazovým koníčkem. Dva týdny o prázdninách v Chorvatsku, týden v Turecku - a čau.

Což je kruté pro někoho, kdo má slzy v očích, když sleduje video, kde promlouvá oceán. A kdo o vodě prohlásí: „Cítím se tam tak dobře. Tak bezpečně a doma... A při tom člověk ví, že je tam jen na návštěvě, a že se podle toho musí chovat.“

V tu chvíli jsem se prostě musela v duchu ptát – vážně jsi teď šťastná? Proč tak tlačíš na svatbu a děti s M.? Vážně je to všechno, co od života chceš?

Zpátky k C. Ta na některé své sny rozhodně nezanevřela. Je cukrářkou, která se zaměstnává sama. Přes šílená byrokratická martyria a jiné překážky se dostala k tomu podstatnému - vytváří věci, které skýtají jí i lidem v jejím okolí potěšení.

P. mi zrovna teď shodou okolností řekla: „...myslím, že je to na tobě vidět. Že jsi našla svou životní cestu. Předtím ses jen tak potácela bez cíle.“

A má pravdu. Vědět, co chci – pro mne to jest například psát, ať už třeba úplně mizerně – je základ. Nějak se mi ale zdá, že často to, co chceme, přijde v neočekávaných podobách. Tak trochu jinak než jsme si představovali. A je jen na nás, jak se k tomu postavíme.

Myslím, že to je na životě tak pěkné. Jeden nikdy neví...

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený