Ministerstvo varuje

City a sex » Ministerstvo varuje
5.9.2015, Aurora Coriolis

Je snění ztrátou času? Či jsou sny potravou duše? Jsou nejrůznější fantazie, denní a noční sny jen přirozeným úklidem v našem vědomí a podvědomí? Nebo je možné, že se nám snaží sny něco říct, že dokonce mění realitu? Nebo snad všechno dohromady?

Před pár dny se mi poprvé v životě zdál sen, kde se přímo vyskytoval můj otec. A rovnou to byl sen sexuální. Tedy, celý ten sen byl dlouhý, a asi tak ve druhé třetině se náhle zjevila postava mého otce. Měli jsme sex, a pak zase zmizel. Já jsem v poklidu pokračovala v napouštění obrovské vany ve tvaru L a řešila, jak pořádně vydrhnout ty nekonečné řady bílých kachliček.

Jeden večer s H. probíráme životy, a jak jinak, vztahy a tak vůbec. Ty příjemné skutečnosti, ale i ty ne tak úžasné. Nakonec náš rozhovor nabral pesimistický nádech. Vznášelo se kolem nás ovzduší „tak teda nevím, asi na ty vztahy nějak nejsem, mám se jít zastřelit hned a nebo později...?“

Obávám se totiž, že v naší hlavě, v hlavě té takzvaně moderní ženy, je prostě zakořeněno, že úspěch musí být vždy a všude. Je jedno, jaké se cítíme být. Musíme (kvůli okolí a hlavně kvůli sobě, že) být ne chytré, ale studované, ne skutečně krásné, ale udržované, ne vnitřně naplněné, ale úspěšné. Ne samy sebou, ale ženou. Tím magickým zaklínadlem, tím kolektivním snem, který jsme si stvořili.

Zpátky k mému erotickému snu. Zvláštní (nebo jaké) na tom bylo, že jsem nebyla nějak vzrušená. Spíš klidná, a na konci prostě spokojená. Podle některých výkladů se nám ve snech o smrti a sexu vlastně zdá o částech nás samých. To by bylo super! Z trochu divného snu by se najednou stala třeba zpráva o tom, že jsem přijala kus sebe, že jsem se – konečně! – nějak vyrovnala se smrtí otce, kterého už nepoznám.

Obecně fantazie zbožňuju. Je to vlastně životní nutnost. Stává se mi, že když nemám přes den aspoň hodinku na čisté snění, přemítání, chvíli, kdy opravdu jinak nedělám nic, paradoxně pak nemůžu večer usnout. Moje mysl se snaží to všechno zpracovat ještě než usnu. A většinou se jí to nedaří. Takže pak nespím. A píšu. Nebo uklízím. Poslouchám hudbu. Procházím se. Svět beze snění je pro mě taky zvláštním způsobem plochý. Ochuzený o určitou dimenzi. A žít v takovém světě prostě není ono.

Dobře, občas je to nebezpečné. Ministerstvo koordinace varuje: Snít na rušné ulici škodí vám i vašemu okolí.

Nebezpečné je také snění, které vlastně není naše. Ale to už všichni víme.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený