Falešný plnovous! Padouch, oklamal mne!

City a sex » Falešný plnovous! Padouch, oklamal mne!
10.10.2015, Aurora Coriolis

Tajemství... Potřebuje ho vztah k životu? Nebo je na škodu? Či je to ještě jinak? Existuje snad vícero jednoduše odlišitelných druhů tajemství?

Bavily jsme se o tajemstvích s C. Říká: „...no já myslím, že je důležité nemít před partnerem tajemství, protože pak třeba neví, proč se v určité situaci chováš tak, jak se chováš.“

A to je někdy dost blbé, uznávám. Hlavou mi taky hned proletěla otázka, na kterou se kdysi zeptala S.: „A ty nechceš někoho s kým prožiješ život? Někoho, kdo bude svědkem tvého života?“

Pokud by měl být takový svědek dokonalý, znamenalo by to, že musí znát vše. I všechny skryté motivy a pocity.

Ještě před naším rozhovorem s C. jsem mluvila i s E. O svěřování se. O potřebě potvrdit sebe sama skrze to, že nás vyslechne ten druhý.

„Hrozně moc jsem potřebovala, aby nějaký chlap znal celý můj příběh, aby mě přijmul celou, takovou jaká jsem,“ říkám.

E. přikyvuje. Pokračuju: „Tak jsem to udělala, svěřila jsem se se vším... a najednou jsem si uvědomila, že to vlastně nepotřebuju, nebo možná nepotřebuju.“

E. stále kývá hlavou. „Rozhodně není nutný, aby kluk věděl úplně všechno.“

V naší diskuzi se přesuneme na obecnou rovinu, a tak E. přidává pár historek, jak se třeba v hospodě svěřovala s kdečím ze svého milostného a sexuálního života. Postupně ale přišla na to, že je to za a) občas nebezpečné a za b) mnohem méně zábavné, než když člověk přidá trochu té tajemnosti a neřekne v podstatě nic. Směju se, protože E. vypráví, jak nutila kluky po sobě šílet tím, že o ní ale vlastně nevěděli nic. Ono to má fakt své kouzlo. Fantazie je úžasný prevít.

Ale zpátky ke vztahům. Není pro ně tedy nějaké to tajemství kořením? Ne-li nutností?

Koneckonců, při svádění se vědomě nebo mimoděk často také uchylujeme ke hře na tajemný hrad v Karpatech. Protože je to legrace. No dobře, někdy je člověk taky prostě tak ztuhlý, nervózní a pološílený, že jediné, co ze sebe dokáže vypravit, zatímco se modlí, aby neplácnul nějako šílenou kravinu (což by jistě udělal, kdyby měl příležitost) jsou jednoslabičné otázky a odpovědi. Čím míň hlásek, tím větší „bezpečí“. Takže jedinec vlastně působí v lepším případě záhadně, v horším (rozuměj – častějším) případě jako retardovaný idiot. Takový je život – krutý, přátelé. (Cha! Teď se směju jako idiot nad vlastní větou. Smutné. - Vidíte? Tajemství, které byste možná nemuseli vědět.)

Jinak je ale jistá míra tajemnosti báječná. Pokud si za příklad vezmu, nepřekvapivě, přiznávám, vztah s K., je na něm pro mě právě úžasné, že mě K. pořád překvapuje. A to si troufám, říct, že jí znám dobře, ne-li skoro nejvíc, jak kdy komu dovolila. Je totiž krásné mít ve vztahu sice rutinu, která ale může být kdykoli narušena jakýmsi výbuchem, který strhne obě strany a dostane je někam úplně jinam.

Někdy to ale nemusí být tak příjemné. Jak na začátku článku podotýká C., může to přinést nepochopení i bolest, kdy toho druhého raníme chováním, které vychází z nějakého zážitku naší minulosti, o kterém neví. Tady nelze než říct JardoDuškovsky (slovy jedné ze Čtyř dohod): Neberte si nic osobně. A já dodávám: Užívejme si těch pozitiv, co nepředvídatelnost poskytuje, ne?

Představa, že život má být bezpečný a druhého je možné znát jsou dva z nevětších bludů lidstva, chtělo by se říct.

Na závěr vyslovím smělou myšlenku – že totiž v podstatě existují dva druhy tajemství. Ty, která teď chceme a musíme říci. (Jako to, že se občas dementně směju nad vlastními výplody.) A ty pro jejichž odhalení nepřišel ten správný čas. (tajuplná odmlka ---)

Oba dva typy nás neodmyslitelně provázejí. Jen někdy nám dělají život složitější, a jindy zase zábavnější.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený