Viva la locura!

City a sex » Viva la locura!

3.11.2015, Aurora Coriolis

Existuje citová a „zájmová“ rovnováha ve vztazích? Je něco jako vyvážený střed – střed ve kterém aktivitu a interesovanost ve vztahu vyjadřují a pociťují oba dva lidé stejně? Není tu většinou spíše chaos, ve kterém se zmateně potácíme, ať už jako ti více aktivní a „chtějící“ nebo ti, kdo nepociťují či neprojevují tolik zájmu o druhou osobu?

Mám dojem, že tohle téma už jsme vícekrát naťukli v nějakém tom článku. Zrovna dnes se dostalo znovu na přetřes, když jsem se bavila s S. Je tu totiž jistá osoba, které S. věnovala, a ještě stále věnuje mnoho svých myšlenek a mnoho svého úsilí. Nikdy nešlo, a ani nejde o žádný sexuální vztah. Je to ale vztah pro S. rozhodně velice důležitý.

S.: „...a furt se ke mně vrací. Vždycky už si řeknu – kašlu na něj! A pak někde objevím nějakou jeho věc, nebo se o něm baví lidé kolem mě, nebo ho potkám... Ale teď už jsem se definitivně rozhodla. Už ho nechci řešit! Nechci na něj myslet.“

V duchu jsem si řekla: Bingo!

Pro S. je totiž tohle strašně vyčerpávající. Ví, že dotyčný jí má nějak rád, že je mu blízká. Ona to taky cítí stejně, je pro ní opravdu moc podstatný, a je jí s ním dobře. (S některými lidmi to prostě tak máte. Hned.) Ale on nevyvíjí žádnou aktivitu, aby se zase vídali. Dost často vůbec neodpovídá na zprávy. A to ani v konverzacích, které začal on. Přesto ho S. stále řeší, stále ho chce vidět a dělá pro to první poslední, nějak se ho nemůže zbavit v myšlenkách...

Takže jsme vymyslely drobný, legrační rituál, který uskutečníme. Bude to „Rituál pro rozpouštění a opouštění utkvělých myšlenek a nadějí“.

Protože jak S. podotkla: „...je to vlastně ve mně.“

Skutečně totiž asi existuje něco jako citová rovnováha. To znamená, že když my po někom nějakým způsobem toužíme moc, za hranice svých běžných citových sil, zablokujeme tím v podstatě možnost, aby on toužil po nás. (Tentokrát, jak tušíte, ne jen v sexuálně-mileneckém smyslu slova.) Vydáváme tolik energie a myšlenek na danou osobu, že je pro ní nesmyslné, ne-li nemožné, posílat nějakou energií nazpět, zajímat se o nás. A nejhorší, co v takovou chvíli můžeme udělat, je ještě to dané osobě vyčítat. Nikdo po nás přece nechce, abychom takhle šíleli. Je to v něčem naše volba. Můžeme si to šílení užít, nenávidět to, magořit z toho, ale je to vlastně v nás.

Teď ale trochu k těm milenckým dvojicím. Dnes mi bylo trochu smutno. Sama sebe jsem se ptala, jestli kdy vůbec může být někdo, s kým bych chtěla být. Protože to musí být zároveň někdo, kdo bude chtít být se mnou. A co si budeme povídat – já jsem egoistická, hysterická, trochu šílená, náladová a tvrdohlavá... Můžu s někým dosáhnout té kýžené rovnováhy? Jde to?

Zatím jsem si zažila jen dva extrémní póly. Já jako ten, kdo magoří, nadbíhá, zamilovaně hledí do očí, vymýšlí a hned zavrhuje nesmyslné scénáře společné budoucnosti atd., atd....

A podruhé – asi tak nějak naopak. Já jako ta obletovaná.

Obojí bylo svým způsobem moc hezké. Ale nějak to nestačí.

Chci někoho, s kým bude teď a tady to nejdůležitější. Vztah, kde bude důvěra, a díky tomu i svoboda. Chci onen citový střed shodného zájmu – kolem kterého si můžeme občas zatančit, aby bylo nějaké to vzrůšo, ale který tam bude, a ke kterému se vrátíme.

Jsem asi beznadějně hloupá, ale věřím, že to jde. Nechci ve vztahu ovládat, ani být ovládaná. Chci společně vytvářet lepší věci, věci, které bychom sami dva nikdy nezvládli.

A dokonce vím, že existují vztahy-přátelství, kde tohle jde. Je jasné, čím to je. Tyhle vztahy mají v sobě to, co označuje dnes už trochu zprofanované slovo. Lásku

Ano, je to tady, vážení, přichází ta šílená chvíle, kdy i já, starý, hnusný cynik (aspoň v jistých věcech), prohlašuju, že chci lásku. Vyvážený, krásný, a přitom nevypočitatelný cit. Viva la locura!

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený