Útroby černé kočky

City a sex » Útroby černé kočky

21.12.2015, Aurora Coriolis

Rok se s rokem sešel, a nezbývá než opět psát o smrti. Řekli byste, že to není úplně vánoční téma? Jak mi pověděla E.: „Vánoce, to je období rodiny, kdy se vzpomíná na ty, kdo tu s námi už nejsou...“

Myslím, že je to tak. Naše malá rodinná čarodějná jednotka vždy vzpomíná na dědu a zapíjí ho. A stejně tak budou letos u E. připíjet babičce, která před pár dny zemřela.

Ano, tohle byl v tomhle směru skutečně náročný rok. Smrt tatínka K. v dubnu byla skutečně rána. Ocitly jsme se s K., jak se svým typickým humorem prohlásila: „...na stejné lodi.“ Měla při tom slzy v očích, ale zároveň se usmívala.

Já už na téhle lodi pluji trochu déle, a tak můžu s klidným srdcem říci, že trochu vyrovnaná se smrtí otce se cítím teprve teď, po třech letech. Část balvanu, který jsem měla na prsou je pryč. Zůstává zbytek lítosti a vzteku, ale už to není to téměř každodenní palčivé nepochopení. Změnilo se to v občasný „fňuk“, jak s K. říkáme. Psaní v tom velmi pomáhá. Napsala jsem pár naštvaných a zoufalých básniček – a je mi líp.

Horší je, že mi moc chybí A., můj nalezený italský otec. Na druhou stranu možná aspoň trochu, malinko chápu, jaké to musí být pro K., když ztratila skutečného otce, který tu pro ní byl a měl jí rád. Jaké to je, když vám někdo tak moc chybí. Někdy si nevzpomenete celé dny, ale jsou chvíle, kdy prostě musíte brečet, ať chcete nebo ne. A tak to dělám. Jako správná hysterka brečím ve vlaku, když si vzpomenu jak jsem jela od Antonia do Říma a celou dobu si skrápěla sluneční brýle slzami, takže jsem z té úžasné krajiny skoro nic neviděla. A pak jsem hodiny a hodiny bloudila městem a snažila se najít ztracenou rovnováhu, abych pak večer přišla do pokoje a až do rána plakala. Prostě takové správné prázdniny v Římě.

A tak není nic zvláštního na tom, že E. teď pár dní tráví zalezlá doma, plakajíc, i když třeba svou babičku úplně nemilovala (teď se určitě děsně směje, protože o ní dokonce někdy prohlásila něco tak strašného, že si na to zrovna nemůžu vzpomenout... ale asi tam byl i koncentrák).

Myslím, že prožít si smutek se vším všudy je šíleně důležité. Kdysi napsala K. do úžasného bloku, který mi dala, že abychom mohli prožívat radost musíme znát smutek. Přidávám, že někdy je to skutečně tak, že čím větší smutek si prožijete, tím větší radost pak můžete zažít. Kdo nemá zkušenost se smrtí v jakékoli podobě, zřídkakdy má plnohodnotnou zkušenost se životem. Smrt uzavírá pomyslný kruh našeho života. Na každé velké změně v našem životě je nádherné právě to, že něco umírá a něco nového se rodí.

A nakonec vždycky je tu humor. Černý, jako útroby černé kočky. Brutální. Správný a jediný možný. Díkybohu za něj.

Vzpomínejme tyhle Vánoce na to, co už není. Abychom to pak mohli se skutečným klidem odložit a vydat se vstříc novému a živému.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený