K nezaplacení

City a sex » K nezaplacení
31.3.2016, Aurora Coriolis

Dnes se navrátíme k tématu dětských představ. Naposledy, když jsme se viděly s C., zmínila se totiž o myšlenkách na toho „svého budoucího muže“: „Když mi bylo asi dvanáct, byla jsem tady na chalupě, stála někde tu a představovala si, co asi dělá on... kde je, jestli zrovna nejede třeba autem. A když zrovna kolem jedno projelo, řekla jsem si: uuu!“

C. úplně zářily oči a já se musela smát, protože to znělo tak roztomile a kouzelně. „Svého současného muže“ C. poznala už před pár lety a zanedlouho zjistila, že oba ve svém raném mládí bydleli jen kousek od sebe. Jistě, je tu ten věkový rozdíl, ale je klidně možné, že C. se vozila v kočáře, a kolem proběhl jeden určitý kluk se svými kamarády... A nemuselo se to stát jen jednou.

Nevím, jestli je to jen nějaká speciální holčičí věc, nebo naše speciální holčičí věc, že nás tahle možnost třeba i nevědomého setkání, tahle vize jistého spojení, tak moc těší a naplňuje nadšením. Zdá se mi, že nás prostě dostává tenhle jistý pocit – pocit, že ten, kdo je nám dnes tak blízký, vlastně nikdy nebyl v našem životě cizincem.

Říkám si, proč je to tak důležité... Hm – tak třeba na mém přátelství s S., k mému pobavení nedávno překřtěném na „hej, co vy dvě lesby“, se mi šíleně líbí mimo jiné i právě to, že se známe skutečně od narození. Nějakým záhadným způsobem to dává tomu vztahu ještě další rozměr, vytváří to, alespoň pro mě, ovzduší jistoty a bezpodmínečného přijetí. A se všemi nejdůležitějšími lidmi v mém životě se to má stejně. Mám prostě dnes pocit, že se známe tak nějak „odjakživa“.

Je to legrační, ale možná díky všem těmhle věcem, skutečným i neskutečným, můžeme věřit a cítit blízkost lidských duší. Možná tyhle představy zbožňujeme i proto, že potom vidíme, jak se plní naše sny.

K. totiž zrovna včera mluvila o tom, jak se její dětská vize budoucího života – zejména to, jak přesně vypadá místo, kde bydlí – splnila úplně beze zbytku. A bylo to úžasné a komické zároveň. Přišlo mi v tu chvíli jasné, že to přece ani jinak nemohlo být, když to kdysi viděla, ne?

Mám prostě moc ráda tenhle, už jednou zmíněný, stav, kdy cítím, že když jsem šla domů / celý svět byl mým vlastním pokojem. K tomuhle dojmu neodvratně patří jakési setření hranic času a vzdálenosti, stejně jako hranic mezi jednotlivými lidmi.

I když nelze popřít, že fyzický kontakt s blízkým člověkem je prostě k nezaplacení.

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený