Čokoládový sprchový gel je prostě čokoládový sprchový gel

City a sex » Čokoládový sprchový gel je prostě čokoládový sprchový gel
24.4.2016, Aurora Coriolis

V dnešním článku se zase jednou explicitně vrátím k přátelství. Ano, nějakým způsobem se tohle téma vyskytuje v každém mém článku, ale přišla chvíle, kdy je opět nutné psát přímo o něm. Uvědomila jsem si totiž (znovu), že je to věc skutečně pozoruhodná...

To jsme se takhle bavily s K. a vyjevilo se, nějak zřetelněji, že K. to s přátelstvími nemá jednoduché. Nějak mi to nikdy dřív plně nedošlo, ale K. stojí ve většině rozhovorů tak nějak zvláštně mimo. Lidé si k ní chodí pro radu, pomoc - a nebo od ní toto dostávají, i když si to vlastně vůbec nepřejí. Ať už to ale chtějí nebo ne, nejsou ostatní lidé vůči K. v úplně „rovné“ pozici. Můžou si říkat, co chtějí – jí se to většinou vůbec nedotkne. Zato její slova většinou tnou do živého. Snad proto mi i sama řekla: „Lidé mě nemůžou vystát... A já jsem jim vůbec nedivím! Myslíš, že by se se mnou bavila i třeba P. nebo Mq. nebýt našich setkávání? Nebo nebýt tebe?“

V tu chvíli jsem mírně panikařila: „Nevím, nevím... možná ne. Nebo jo. To nemůžeš vědět.“

„Ale vím. Nebavily, protože jsem pro ně nesnesitelná a chápu to, chápu proč.“

Já jsem moc nechápala. Až po čase mi došlo, jak moc vyjímečný vztah já s K. mám. A vyvolalo to ve mně úžas, stejně jako pocit, že jsem velice polichocená. Já jsem K. vždycky uznávala jako někoho, kdo je pro mě v něčem autoritou, průvodcem, člověkem, jehož názor má pro mě vždy váhu, i když s ním třeba nesouhlasím. Ale teď zjišťuju, že to nějak tak funguje i naopak, a že to není pro K. standard. Jsem jeden ze skutečně mála lidí, kterému svěřuje osobní problémy, pochybnosti, bolesti... jeden z mála lidí, kteří na ní mají nějaký vliv (i kdyby třeba jen malý). Nejsem si úplně jistá, čím jsem si to zasloužila, nebo proč to zrovna u nás dvou funguje – ale funguje a to je hlavní. Jsem za to nesmírně ráda.

O autoritách jsme nedávno hovořily i s E., a shodly jsme se na tom, že jich máme obě dvě v životech opravdu málo. Pomineme-li teď mou matku a K., zůstává mi ještě – kolik lidí? Dva?

Ač je to možná smutné, autoritou mi nikdy nebyl žádný profesor na mé škole, ani žádný další člen mé rodiny. Ano, ti lidé jsou třeba velmi vzdělaní, chytří, úžasní, jejich názory mě zajímají a mohou mě něco naučit a inspirovat mě, ale nikdo z nich neměl a nemá tu schopnost skutečně hluboce zasáhnout do mého života a změnit ho.

To C. to bezpochyby zvládá. Předposledně jsem s ní vedla jeden z nejdůležitějších rozhovorů ve svém životě. Jely jsme na pár dní k ní na chalupu. Už když jsem tam jela, uvnitř mě bylo jasno – odejdu ze školy. K tomu rozhodnutí na nějaké úrovni došlo už před týdny, kdy jsem přišla domů z přednášky, úplně vyčerpaná, nemocná a ztracená. Sedla jsem si za stůl a představila si svůj život bez vysoké školy. A co jsem viděla? Dva, tři dny v týdnu nějaké brigády a zbytek dní psaní. Psaní, psaní, psaní! A čtení knih, které mě skutečně zajímají, výstavy, které chci vidět a teď na ně nemám sílu, hudba, setkávání s přáteli... Byla to dokonalá představa, nic víc jsem nechtěla, to bylo ono! Chci prostě psát, to je to nejdůležitější! V tu chvíli ze mě spadl obrovský balvan a já se rozplakala. Od té doby jsem žila v takovém divném mezistavu. A diskuze s C., která si před lety prošla něčím obdobným, mi dala sílu, sílu a odvahu udělat ten poslední minikrůček, a vyjít se svým rozhodnutím na světlo. Nebýt jí, potácím se v tom zvláštním meziobdobí o dost delší čas. Troufnu si říct, že ke škodě mého zdraví i mého psaní, které je mým skutečným povoláním, ne-li posláním.

Stejnou „nakopávací schopnost“ má i S. Jen díky ní vznikly vůbec tyto stránky, které se staly nesmírně důležitou laboratoří mého literárního snažení. Mě samotnou by ani nenapadlo, že by to mělo smysl, a že by to vůbec někdo chtěl i číst. S. mě vždy pošťouchne tam, kde bych jinak ještě dlouho přešlapovala na místě a soužila se pochybnostmi o smysluplnosti svého konání. Díky S. i C. za tuhle energii!

Prostě přátelství jsou zcela nenahraditelná... Kdysi jsem napsala, že svět potřebuje dobrá přátelství mezi muži a ženami. A o tom stále v nejmenším nepochybuji (a asi se k tomu ještě solo vrátím). Ale možná jsem zapomněla zdůraznit jednu samozřejmost – svět se neobejde bez dobrých přátelství mezi ženami.

Protože – ještě k tomu všemu – s kým byste řešily ty životní problémy?

Jako: Proč jsou, proboha, všechny kalhoty tak debilní, a během pár týdnů se prošoupou na vnitřní straně stehen? Nemůžou je dělat v jistých partiích silnější? Co je, sakra, překvapivého na tom, že my holky chodíme a máme stehna?

S kým byste zodpovídaly důležité otázky jako:

Hmm, bude ten čokoládový sprchový gel chutnat jako čokoláda? (Ne, nebude.)

Dáme si ještě jednu ananasovo-kokosovou limonádu? (Stopro!)

Ty jo, tenhle měsíc už jsem dala za knížky tři tísíce, není to moc? (Jasně, že není...)

Hele, znáš nějaké netradiční a zároveň fakt dobré sexuální pozice? (následuje krátká instruktáž na záchodě jisté hospody)

Myslíš, že nás ty lidi kolem chtějí uškrtit, protože se tak nahlas bavíme a smějeme? (Nejspíš jo, ale asi mají smůlu, když nic neřeknou.)

No prostě – s kým byste mohly stěhovat křeslo a umírat při tom smíchy, povídat si hodiny ve zhasnuté koupelně nebo se celou věčnost snažit nahodit babettu kvůli pár minutám zběsilé jízdy?

Říkám znovu: svět (a hlavně já!) se bez přátelství mezi ženami neobejde. ;-)

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený