Ať si trhnou nohou

City a sex » Ať si trhnou nohou

24.5.2016, Aurora Coriolis

Má každý z nás nějaké slabé či bolavé místo? Nějakou věc na sobě, která ho rozčiluje nebo netěší? Co s tím?

Jako má každý svůj spletitý životní příběh plný hezkých i nehezkých věcí, zdá se, že i každý na sobě nalézá, ač se jinak má rád sebevíce, nějakou věc, fyzickou věc na svém těle, která ho přivádí do rozpaků. Došlo mi to po mnoha rozhovorech s kamarádkami všech typů. Je to zvláštní, až legrační. To máte – K. má podle svého mínění zadek téměř neexistující, C. zase příliš velký. S. má chlupaté ruce. E. malá prsa. Mq. si naproti tomu může na velikost svých prsou stěžovat z druhé strany; jsou velká a někdy dost nepraktická (a pomyslete na ty poznámky co měli v pubertě spolužáci). A tenhle výčet by mohl pochopitelně pokračovat dál. Třeba i mnou. Ale k tomu se dostaneme.

Hroutí se z toho mé drahé? No, jak se to vezme. Jsou chvíle, kdy E. vykřikuje cosi o plastice, C. nesmyslně hladoví, K. bezradně hledí do zrcadla, S. si zakrývá ruce svetýrky a Mq. zoufale hledá aspoň trochu padnoucí podprsenku. Na druhou stranu, stárneme, co si budeme povídat. A možná i díky tomu občas trochu moudříme. Což je dost podivné, a ještě před časem bych řekla, že k tomu nikdy nedojde. ;-) A s tímhle přichází vědomí, že i tyhle nasírací věci (to nešlo označit jinak) k nám prostě patří, a že se s tím prostě nedá nic dělat – a proč by vlastně mělo...?

Když přistoupíme ke mně osobně – pro mě je achillovou patou atopický ekzém. Co jsem si jen vyslechla na základní škole o tom jak jsem „krásná“ vám asi ani nemusím říkat. Ono to dost často, hlavně v pylové sezóně, vážně není pěkné. Rudé, rozpraskané ruce až k loktům bych ani já neoznačila za dvakrát sexy. Přesto jsem se za to velmi dlouho vůbec nestyděla, až koncem základky a na střední jsem procházela těžkým obdobím skrývání se. Nechtěla jsem se chodit koupat ven, nosila pořád dlouhé kalhoty a rukávy... No prostě klasika. Časem mi ale zase díkybohu došlo, že tohle ke mně prostě patří, že to jsem taky já, a že se za to stydět nebudu a udělám si z toho raději výhodu. Velmi jednoduše tím totiž člověk odliší povrchní lidi od ostatních. Kdo nepřekoná počáteční šok a odpor (který může nastat, to je pochopitelné), s tím se prostě bavit nemůžu – a ani bych nechtěla. Teď jsem navíc dokonce v ještě dalším stadiu, kdy mě velmi dlouho (skutečně celá léta) prostě ani nenapadlo, že by se se mnou kvůli vzhledu mé kůže někdo nebavil, že by to byla nějaká překážka v čemkoli. To považuju za velký úspěch. Až nyní, když se tohle téma kolem mě vynořilo, jsem nad touhle otázkou znovu začala uvažovat. Jasně, i já mám chvíle, kdy se v letním vedru nešťastně škrábu a říkám si: Doprčic! A ani do toho bazénu nemůžu. (Je totiž chlorovaný.) Ale to jsou jen takové drobnosti, nic skutečně vážného.

I holky, některá už dávno, některá před časem, přišly a přicházejí na to, že je zbytečné hroutit se kvůli takovým blbostem. Nejlepší na tom podle mě totiž je, že nějakou takovouhle „vadu“ má prostě každý. A kdyby mu náhle zmizela, objevila by se na něm náhle jiná, stejně strašná, které si předtím jen „nevšiml“. Prostě nám není dáno býti dokonalými. A to je přece krásné – můžeme s humorem sdílet svoje nedokonalosti. Co jiného dělat? Kdybych neměla ekzém, můžu se dramaticky skládat z toho, že se mi při smíchu dělá dvojitá brada (jak mi nezapomněla zdůraznit E.). No jo – když já se prostě tak ráda směju... tak ať si všechny brady trhnou nohou!

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený