Diak, triak a tyristor

City a sex » Diak, triak a tyristor
25.10.2018, Aurora Coriolis

Hodiny fyziky na střední škole přinášely mnoho zábavných momentů. Například, když jsme si celých pětačtyřicet minut povídali o diaku, triaku a tyristoru, aniž by nám při tom bylo ve skutečnosti vysvětleno, co to proboha je. Dozvěděli jsme se spoustu zmatených věcí o výpočtu jakéhosi napětí a o schématických značkách (rozuměj, těch podivných šipečkách). Ale jinak nic!

Proč o tom píšu? Protože mám občas dojem, že tohle je můj život! Tak nějak vím spoustu o schématech (o tom, co by měl člověk žít) a vzorečcích (o tom, jak by to měl žít)... Ale na konci mi vždy zbývá otázka: Co se to sakra vlastně děje?

Před nedávnem jsem opustila práci, která mi zajišťovala jakýstakýs příjem a dávala mi pocit, že tedy jsem tu, ve vzorci, v té spleti čar, které určují, co a jak bych měla. Tak jsem si to totiž přála, chtěla jsem zapadnout do systému, protože to v jednu chvíli bylo to jediné, co ospravedlňovalo mou vlastní existenci v mých očích.

Je to víc než rok, co mi zemřela babička, kterou jsem milovala, a která se mě, dokud byla ještě při dobré psychické síle, do poslední chvíle ptala: A kdy už si najdeš to zaměstnání?

Vysvětlit jí, že práce je i dělat model malířům a kreslířům, že práce je i makat zadarmo na farmách po celé Evropě, bylo nemožné. Až jsem to najednou nedokázala objasnit ani sama sobě. V zoufalém plynutí jsem se potřebovala ukotvit a našla jsem si místo ve výtvarných potřebách. Myslela jsem, že mi to pomůže zbavit se smutku, doufala jsem, že nějak naplním její přání, že zapadnu a udělám jí (i když teď už jen dálkově) a tomu krutému hlasu v sobě radost. Jenže to nefungovalo.

Došlo to až tak daleko, že se mě chytil panický záchvat úzkosti, a nakonec se to projevilo i dál na mém zdraví. Musela jsem po roce odejít, říct dost, a tak jsem to udělala.

Vracím se k tomu, co zbožňuji – k psaní, ke sdílení příběhů, ať už mých vlastních nebo cizích. Ptám se při tom: Vyjde to? Najdu si své místo ve světě, i bez takzvané slušné práce? Získám konečně pocit, že za něco stojím, i když mi vypořádat se s životem dělá někdy takovou potíž?

Z hodiny fyziky mám ještě jednu důležitou vzpomínku. Náš roztomile mimózní profesor se nás zeptal, jestli víme o nějaké teoretické alternativě toho, jak se dlouhodobě dostávat do kosmu bez masivního použití raket. Shodou okolností jsem nedlouho předtím četla o vesmírných výtazích a to téma mě zaujalo. Čekala jsem chvíli, zda některý ze spolužáků odpoví. Nikdo se neozval, a tak jsem se chtěla přihlásit. Něco ve mně mě ale zadrželo. Byl to takový ten hlásek: ...Ale to je blbost, pamatuješ si to určitě špatně, navíc, pokud to bude nakonec dobře, co zbytek třídy? Budeš dělat chytrou a budou si z tebe dělat srandu, vylévat si na tebe zlost, tak radši mlč, jo?...

Než jsem se s tímhle otrapou stihla vypořádat, profesor už vyprávěl o lanech a gravitačních principech.

Plyne z toho nějaké poučení? Já vlastně nevím. Tehdy mě ale ten vnitřní boj vyčerpal, jako kdybych si dala pět koleček kolem budovy školy. Byla jsem trochu rozčarovaná, ale pořádně jsem si nebyla jistá z čeho.

A tak si říkám – možná máte pochybnosti o tom, že lze najít smysl života, že každý má nějaké speciální nadání, které ho činí ideální osobou pro tu kterou činnost, že bychom měli každý den prožívat radost i smutek, že svět je pořád ještě krásný, že můžeme měnit věci kolem nás, že někdy stačí jen málo, abychom změnili něčí osud….

Možná pochybujete o sobě, a o tom jestli něco dokážete.

Já taky pochybuji, každý den.

Přesto nacházím stále nové kamarády – třeba své tělo, které umí vysílat spoustu zajímavých zpráv a signálů o tom, jak je mi celkově, nebo svého krotitele hlasů, který si umí laskavě promluvit s mými tyrany v hlavě.

Všechny mé zážitky a to, co mě dělá mnou se slévá do podivného a zároveň krásného obrazce. A ten můj je jen můj, stejně jako ten váš je jenom váš. Je to nádhera!

Nakonec mi totiž došlo, že schémata zůstanou navždy jen schématy. Něčím, co je příliš černobílé a zjednodušující.

Nemusíme je nechat vládnout.
 

Tenhle článek věnuji všem svým lidským přátelům. (A speciálně C. za to, že mi připomněla diak, triak a tyristor.)

 

 

Nepřihlášený