Srdečnosti! Kde jsi??

City a sex » Srdečnosti! Kde jsi??
20.1.2019, Aurora Coriolis

Poté, co jsem napsala poslední články, nezbylo mi než přemýšlet o tom, co je to opravdovost a srdečnost – a jak je nejlépe poznat a dokonce si je uchovat sám v sobě.

„Ta holka ze Švédska je teda hustá, pokud to celý není jen marketingovej trik,“ napsal mi Právník o mé oblíbené, a vlastně jediné video blogerce, kterou sleduji (a to dokonce s netrpělivým napětím). Její videa jsou zajímavá a ona sama mi přijde jako opravdu hodný člověk. Jak to ale vím?

No… samozřejmě, že nevím - nikdy jsem jí ani neviděla. Čtu to z toho, jak a o čem mluví, jak se u toho tváří, z toho co a jak natáčí… Je to možná i zbožné přání, aby někdo takový byl, a to ještě k tomu na internetu, kde bývají slyšet nejvíc lidé spíše opačného ražení.

Internet je ale jedna věc, i kdyby náhodou to celé bylo falešné, nebudu se z toho hroutit, protože s tím tak trochu počítám – co ovšem fyzický, reálný život a všichni ti lidé, které potkávám?

Na rovinu musím říct, že můj odhad na lidi je povětšinou strašný, pokud mi nedají opravdu silný počáteční impuls, který lze těžko přečíst jinak.

Ještě do relativně nedávné doby jsem od každého čekala z velké části to nejlepší, viděla jsem nebo se aspoň snažila vidět to dobré a bylo vlastně jedno, jak to je ve skutečnosti, ono se to mohlo skutečností totiž stát, a to bylo pro mě důležité. Někde po cestě životem jsem ale najednou ztratila svou vlastní, vnitřní srdečnost a najednou se zase, jako kdysi dávno, dopředu obrňuji před negativitou okolí, aniž by mi docházelo, že z velké části pramení ze mě. Čekám problémy, podrazy – a tak je dostávám.

K. mi nedávno řekla: „Tvé staré články byly opravdu srdečné. Pak ses začala moc zabývat tím, aby se to, co píšeš, líbilo ostatním a přestalo to být ono.“ A má bohužel pravdu. Za ta léta už jsem se konečně trochu naučila zacházet s negativní kritikou (dostávala jsem dobré školení;-) - zamrzí mě, někdy i dost naštve, ale to je právě ten pocit, který mě nakopává k tomu, abych psala dál a lépe. Co ale když je to kritika pozitivní?

To je ten paradoxní problém! Vlídná slova mě strhla do víru „psaní, abych se zavděčila“. Moc přemýšlím. A nakonec jsem v situaci, kdy mě příznivé ohlasy ani netěší, protože mám pocit, že čtenáře podvádím – to, co píšu už není to, co to bývalo. Už to nejsem já. Technicky je to třeba zvládnutější, ale obsahově to není ono, chybí tomu svoboda, oproštěnost od reakcí okolí, která je moc důležitá. I opravdová srdečnost je tím pádem pryč a já se jí zatím marně snažím znovuobjevit. Možná se v určité fázi stalo celé mé psaní marketingovým trikem a já si toho pořádně nevšimla.

Jak z toho ven? A jak se poprat s podobnými situacemi i jinde v životě?

Na sobě pravost poznávám tak, že mám fyzicky hezký pocit na hrudi a doslova cítím radost a štěstí, když něco dělám. Řekla bych, že podobné znaky je dobré hledat i na ostatních. Když to jde, podívat se jim do očí a hledat tam ony pomyslné jiskřičky, v hlase zaslechnout škálu emocí, v gestech vidět vášeň. Snad se část srdečnosti a schopnosti vidět ji, zakládá právě na tom, že je člověk spokojený sám se sebou a s tím, co dělá. Když člověk ví, že to co dělá, dělá proto, že to vychází z něj – a není to z potřeby dostávat něco od jiných lidí.

 

I proto se mé nové články v kategorii City a sex budou lišit od těch starých. Naordinovala jsem si tak trochu nový typ terapie psaním, terapii „zpátky k sobě a k nefalšovanému nadšení“. Sloupky tak budou mnohem víc zadumané, ale věřím, že to pomalu, ale jistě pomůže.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený