Chaos a chaos

City a sex » Chaos a chaos
28.2.2019, Aurora Coriolis

Nevím pokaždě úplně přesně a dobře, o čem psát, a snažím se pochopitelně vyvarovat psaní o ničem. Občas se ale stane, že ta prázdnota je sice velká, ale touha něco vytvořit ještě větší. Nezbývá pak nic jiného, než se do toho pustit a čekat, co vznikne.

Zdá se mi, jako kdyby teď takové nebo podobné pocity zažívalo více lidí. Je tu velká vůle něco udělat, do něčeho se pustit, vrhnout se na to, co mě baví, a co umím možná nejlépe… Ale člověk nějak neví, jak to uchopit a vytvarovat.
Někteří, jako Dylan, vlastně ani přesně netuší, co je to, to „ono“. Malba nebo komiks? Něco pro lidi nebo něco intimního? Nebo něco úplně jiného? Co?
I K. by se konečně ráda vrhla do focení, ale může člověk fotit to, co doopravdy chce, bez kompromisů? Tak, jak to vidí a cítí, aby se tím zároveň trošičku uživil? Či aspoň získal skromný přivýdělek? Jak?

Dá se to zvládnout? Určitě ano. Ale co si budeme nalhávat, nepovede se to každému, a snad ani nemůže. V téhle společnosti je sice oblíbené předstírat, jak jsme všichni strašně svobodní, ač hodně z nás ví, že nejsme. Bohužel si ani nejsme rovni – ne postavením, ne před zákonem, ne příležitostmi. Jsme si rovni na základní lidské úrovni, na což se ovšem nejsnadněji zapomíná (i proto, že se málokdy plně dokážeme vcítit do druhého člověka). I kvůli tomu si jako lusknutím prstů můžeme připadat nicotní, bezvýznamní a beze smyslu. Zvlášť když se začneme srovnávat s někým jiným a zapomeneme, co vlastně chceme my. To nás pak brzdí a můžeme se dostat do téhle zablokované pozice, kdy se nějak toužíme vyjádřit, ale ono to nějak... nejde.
To vše souvisí se dvěma věcmi, které nyní, po všech svých dosavadních zkušenostech, asi považuji za jedny z nejdůležitějších, a to: umět se soustředit na to, co je pro nás skutečně podstatné a dokázat formulovat a vyjevovat druhým své pocity. Pak totiž zjistíme, že na spoustu věcí nejsme sami!
Neříkám, že je to snad samospásné, ale tyhlety dvě zdánlivé banality mohou být to nejtěžší v našem životě. Z toho zároveň vyplývají mé doplňující otázky k „Co?“, tj.: „Co je pro mě opravdu to nejdůležitější v životě/v současné chvíli/pro můj pocit štěstí?“ a „Jak?“, tj.: „Jak své pocity a myšlenky co nejlépe vysvětlím lidem ve svém okolí, těm, které mám rád/kteří by mi mohli pomoci/kteří mají už zkušenosti s danou věci?“

Vždy, když si znovu ujasním odpovědi na tyhle dotazy, mám pocit o něco větší jistoty ve svém životě (vím „co“), a zároveň cítím i více energie (díky sobě i jiným vím lépe „jak“). Jeden z oblíbených mýtů, je právě také to, že odpovědi na tyhle či podobné otázky máme mít jasné a jednoznačné od určitého věku po celý život. Jenomže jako to ostatní, i tohle se proměňuje; celý náš komplikovaný pohled na svět a na nás samé (ať už více či jen úplně malinko).

Vím, jak se někdy těžko věří tomu, že se z beznadějného chaosu vyklube chaos živý, kreativní a vtipný. Není ale nic důležitějšího, než to zkoušet - i když se nakonec ze zamýšlené knihy vyklube jen šílená změť písmenek. I když z každého z nás nemůže být vždy vítěz, nemusíme být nikdy poražení.

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený