Podzimní pátrání - pro ty, kdo najdou

City a sex » Podzimní pátrání - pro ty, kdo najdou
29.9.2019, Aurora Coriolis

Nastal podzim, období zklidnění a zpomalení… Tak se to alespoň říkává. Moje každodenní realita je teď ale jiná. Mám pocit, že vše uvnitř vře a přelévá se, co bylo zasunuto stoupá na povrch a chce být vidět a cítit.

Nacházíme se v přechodovém a bilančním období, velmi těžkém, soudím podle sebe. Fyzicky jsme vyčerpaní změnami počasí, psychicky změnami ve vnímání. Pociťuji to letos velmi intenzivně a musím říct, že je to hodně náročné. Chvílemi je mi opravdu úzko. Jsem vyděšená ze všeho, uvnitř napjatá jako struna, které stačí malý dotyk a rozvibruje se jako šílená. A do toho jsem začala se sentimentální slzou v oku vzpomínat na dobu, kdy mi nebylo ani dvacet, a byla jsem tak nesmírně naivní a nevinná. Je to vlastně pár let, ale mě to připadá vzdálené, za závojem. V tuhle chvíli si říkám, jaká krásná doba to byla. Chtěla bych zpět kus té nezkažené nevědomosti, toho čerstvého pohledu na vše, protože mám pocit, že jsem o něj přišla.

Vím, že ani tehdy nebylo vše růžové, to s čím se potýkám dnes má koneckonců kořeny v té době, v celém mém životě. Není to tak, že bych se ze dne na den probudila a najednou mě přepadl ošklivý pocit. Vždy jsem byla úzkostné dítě, fixované na svou matku, která byla mou jedinou kotvou v životě, jedinou jistotou. Zpočátku i jezdit k prarodičům bylo obtížné, i když jsem si je nakonec zamilovala a trávila u nich čas skutečně ráda. A co teprve tábory, výlety s cizími lidmi (rozuměj: školkou, školou, oddílem) apod.? Hrůza hrůz, kolikrát jsem to oplakala.

I z toho pramení můj pocit zbytečnosti, který mě čas od času přepadá. K čemu je totiž člověk, který nedokáže fungovat mezi jinými lidmi, a při tom je jako každá lidská bytost potřebuje? Člověk, který je neustále vyděšený, pořád hledající balanc mezi samotou a společností, protože na něj vše působí tolik silně? Člověk zahlcený niternými pocity tak, že hrozí, že se v nich utopí?

Přitom už teď, když si to po sobě čtu, říkám si: tohle není tak strašné, vždyť to jsou věci, které se dají využít i k dobru. Problém je, že si posledních několik měsíců, vlastně už let, nejsem jistá jak. Myslím, že i když jsem sama často ztracená, dokázala bych, a snad i dokážu někdy jiným lidem pomoci. To mě velmi těší, protože vím, že každý kousek radosti a štěstí má obrovskou cenu. Měla jsem za to, že budu užitečná skrze psaní, že prostřednictvím slova dokážu sdílet a předávat pocity a pravdy, nejen svoje, ale i mých přátel a lidí z mého okolí.

Dostalo se mi ale pochopitelné ťafky – to jest toho vědomí, že takové věci přeci nikoho nezajímají, alespoň ne dostatečný počet lidí. Protože aby začali takové věci číst, museli by mě znát, musela bych se jim servírovat na stříbrném podnosu, věnovat nezměrné úsilí a spoustu reálné práce jen tomu, abych se k nim dostala. Což jsem zkusila a zjistila, že má plachost je silnější. Sice jsem na jednu stranu měla pocit, že možná někoho oslovuji, na stranu druhou jsem ztrácela vnitřní svobodu a klid. Cítila jsem se nepříjemně a špatně pod drobnohledem (i když třeba jen zdánlivým). Těžko řešitelná situace – jak se prodat a zároveň nezaprodat? Jak se odhalovat a zároveň zůstat schovaná v bezpečí svých pokojných vod? Na začátku jsem si neuvědomovala, jak moc silnou osobnost taková věc vyžaduje. Takovou, jakou já nedisponuji… A tak jsem se z ok sociálních sítí vyprostila, a dostala se do bezbřehého oceánu.

Plácám se v něm, jak nejlépe dokážu, spokojená však nejsem. Píši teď pro jiné a získávám díky tomu spoustu zkušeností, zážitků i řemeslné dovednosti – je to ale cesta, kterou se chci ubírat? Přináší mi to radost? Mám pocit, že tím zlepšuji svět? (Protože ať to zní sebevíc pateticky, to je to na čem mi záleží.)
Nezdá se mi. Jak si s tím poradit? Na to lze říci jen – čekají mne další podzimní dny, během kterých na to doufám přijdu...

Pro klid svojí duše.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený