Co nás dostane na kolena... O tom, co považujeme za neúspěch

City a sex » Co nás dostane na kolena... O tom, co považujeme za neúspěch
1.3.2020, Aurora Coriolis

Neúspěch potkává v životě každého z nás. Ať už jde o drobnosti, jako že se nám nepovede učesat si pěšinku tak, jak bychom si představovali, přes pokaženou zkoušku ve škole, až po větší selhání – kupříkladu to, že ubližujeme sobě či jiným lidem.

V tomhle článku se nechci zabývat tím, co nás k takovým činům vede, či jestli vůbec to, co považujeme za nezdar, je vůbec tak tragické. Dnes se chci ptát: Proč nás to, co my považujeme za prohru, tak moc zasahuje? Proč nás to tak bolí, paralyzuje, dokonce ničí?

Nevěřím, že existuje na světě víc než pár jednotlivců, kteří nikdy nezažili ten pocit, že by se nejraději propadli, neviděli, možná nikdy nenarodili. Koneckonců – počet lidí, kteří se otupují alkoholem či něčím jiným, aby necítili svou mizérii (i když by to třeba nepřiznali, nebo si to ani pořádně neuvědomují) mluví sám za sebe. Stává se to pořád; jdeme, zakopneme, spadneme, odřeme se, možná si dokonce natrhneme kůži a teče nám krev. Skutálíme se z cesty. Ale zase se zvedneme, možná si dáme něco na bolest, a jdeme dál, dokud opět neškobrtneme, a tak pořád dokola a dokola, až se jednoho dne prostě už znovu nepostavíme na nohy. Zůstaneme ležet a díváme se, jak nás míjejí cizí nohy. Občas si potřebujeme jen na čas odpočinout a nabrat síly… ale někdy nám už je těžko i vyškrábat se aspoň na kolena. Tíží nás závaží vlastních zklamání a život nám protéká mezi prsty.
Díváme se na to krásné z nás, na naši životní mízu, jak se bez užitku vsakuje do země pod námi. Zbývají nám jen prázdné ruce.
Někteří lidé se nás snaží zmást a nazývají tenhle stav dospělostí. Takoví lžou.

Potýkat se s vlastní nedostatečností je ohromně těžké, a neexistuje zcela univerzální recept, jak to zvládnout. Už jen proto, že tím nejdůležitějším naplněním života je pro každého něco trochu jiného. Když to vztáhneme na jednoduché příklady, S. se těžko bude hroutit z toho, že nedokáže uvařit svíčkovou, když to, na čem jí opravdu záleží je, jak dobře znázornit na malířském plátně určité myšlenky a pocity. Mě neskolí můj rákosníčkovitý vzhled (rozuměj: bláznivé, ne vždy úplně lichotivé vlasy), vzhledem k tomu, že pro mě je důležité dokázat se vyjádřit slovem a dotknout se pravdy svých či cizích emocí. Je samozřejmé, že tohle bude platit úplně jinak třeba pro zapáleného kuchaře, modelku, matku, brusiče skla (...doplňte sami). Jistě, že to jsou zjednodušující ukázky, a například já se taky dokáži solidně hroutit kvůli svému vzhledu, nikdy to ale není takové, jako když jsem na dně kvůli svým neúspěchům na poli psaní. To je totiž „moje“, to jsem „já“, to je to, díky čemuž se můžu dotknout čehosi božského a zažívat nádherné a těžko popsatelné věci.

Podle mého názoru fiaska právě v těch „našich oblastech“ jsou ta, která nás dokáží nejúčinněji dostat na dno, a zároveň umí být tak těžko pochopitelná pro naše okolí. Ostatní se přece s tímhle problémem-selháním dokáží v pohodě vyrovnat – tak jak to, že my ne?

Proto existuje jedna, vlastně ne tak strašně těžká věc, kterou můžeme pro sebe a druhé udělat – podporovat se ve svých niterných snech. Snažit se pochopit, co je naším vnitřním pohonem. Vědět díky tomu, proč se nás tak dotýkají některé naše neúspěchy a učit se jít dál, i když skoro nemůžeme vstát. Přijmout také to, že ostatní mají třeba úplně rozdílné potřeby. Ale přesto, a právě kvůli tomu, se navzájem podržet. V moment, kdy potisící zakopneme, tak budeme vědět, že jsou tu ruce, které nám pomohou, až budeme chtít vstát.

Tohle je dospělost. Mít se rád. Mít rád.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený