O nepatřičnosti

City a sex » O nepatřičnosti
3.3.2020, Aurora Coriolis

Jistě jste se někdy ocitli ve společnosti lidí, kteří nebyli úplně vaše krevní skupina. Jejich zájmy/témata konverzace/způsob komunikace/všechno dohromady nebylo nic pro vás. Zůstali jste nebo jste odešli? A co když se stane, že v takové situaci musíte z nějakých důvodů setrvat?

Před nějakým časem jsem se po delší době viděla se skupinou mých známých a kamarádek z oddílové, holčičí družinky. Součástí turistického a tábornického oddílu jsem byla několik let v průběhu základní školy, tudíž už je to přeci jen nějaký čas. Přesto se s těmito děvčaty scházíme v nějaké podobě vesměs jednou do roka. Pochopitelně jsme se změnily a zestárly. A po posledním setkání mi došlo, že toho už nemáme moc společného, nebo spíš, že já se necítím úplně dobře v tomto uskupení.
Když jsem to pak, bohužel z nutnosti dost nevhodně po e-mailu, ventilovala, dostalo se mi zajímavé zpětné reakce od DX, která napsala: „Sama mám všude vždycky pocit že tam nepatřím, ale to se asi musí pořád překonávat, kdyby se na to člověk pokaždý vykašlal, nic by mu nezbylo...“
Tak jsem se zamyslela: Musím se já pořád překonávat a předstírat, že je mi někde, mezi někým dobře, i když to tak není?

Ne.
Nemusím, díkybohu. Moji kamarádi se kterými se vídám pravidelně nebo minimálně častěji, než desetkrát za devět let, jsou moje krevní skupina. Proto se s nimi přeci stýkám a doufám, že i oni se mnou.
Na druhou stranu – ocitám se taky docela často v situacích, které mi nejsou úplně po srsti. Učím se je opouštět, když to jde, a není to jen zbabělý útěk. Protože už si připadám moc stará na to být tam, kde se necítím v pohodě. Příkladem budiž má práce pro nejrůznější periodika. Je to docela oříšek, psát pro někoho, kdo pochopitelně má trochu jiné představy o tom, jak by mělo dané médium/daný text vypadat. Není nouze o zuřivé debaty a nepříjemné diskuze. Dokud mám pocit, že mi to něco dává, zůstávám, i když mi na duši není úplně parádně. V takových situacích vždy ale přijde bod, z kterého už není návratu. Vždy je mi z toho trochu smutno, ale nelituji a odcházím.

Za to bych litovala, kdybych zjistila, že se se mnou někdo baví jen proto, že „kdyby se na to člověk pokaždý vykašlal, nic by mu nezbylo...“ Mrzelo by mě být pro někoho jen záložní plán, cesta, jak nebýt sám. Představa, že jsem jen akceptovaný jedinec v souboru dalších lidí... To je snesitelné, jen pokud jde o práci, kam člověk chodí čistě za výdělkem. Rozhodně ne kdekoliv jinde, kde jde o něco víc.

Přijde mi to paradoxní – protože co když je to tak, že se spousta lidí se chová nějak jinak, než by jim bylo přirozené, jen proto, aby zapadli do skupiny, ve které se necítí dobře? No dává tohle smysl? Co když tráví tolik času předstíráním, potlačováním své nátury, svého vkusu, smyslu pro humor… Kvůli čemu?
Obávám se, že to není výhodný obchod. Raději být obecním bláznem ve svém světe, než obklopený „přáteli“ a přesto sám.

Shrnuto podtrženo, setrvávat mezi lidmi nebo na místě, které se vám nelíbí, dává smysl pouze pokud si uvědomujete, že sice získáváte nějaké výhody nebo eliminujete pocit samoty, ale že za to na oplátku také platíte. I když ta cena není moc vidět – je to totiž vaše integrita, vaše jedinečnost, váš dobrý pocit ze sebe sama, který je platidlem. Někdy se tento obchod do určité míry vyplatí nebo je potřebný, koneckonců na tomto principu stojí celá naše společnost. Ovšem je nutné vždy znovu objevovat své hranice, kam až jste v tomto případě ochotní zajít... A jestli vůbec.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený