U fantaskního kulatého stolu zasedli a bavili se o strachu

City a sex » U fantaskního kulatého stolu zasedli a bavili se o strachu
31.3.2020, Aurora Coriolis

Sešli se, nesešli jednoho dne lidé, kteří se znali i neznali. Přes velikou plochu kulatého stolu se na sebe nedívali očima. Měli si povídat o věci, kterou zažili všichni. Byla to trochu rozpačitá situace, ale vždycky je tu někdo, kdo ticho proboří.

„Máte strach? To nevadí. Já mám taky strach, jestli ho budeme sdílet, zvládneme to spolu,“ ozval se PB odvážně, ač trochu nejistě.

„Jsou chvíle, kdy se člověk bojí tak, že se mu skoro srdce zastaví, jsou chvíle, kdy je člověk sám, potom je strach ještě horší,“ přidal se Q. a na zdůraznění svých slov přikývl.

„Možná, že takový strach nám dává možnost si uvědomit, že jsme vlastně jen lidé, co potřebují další lidi,“ pokrčil rameny PB.

„Ale aby to v životě nebylo tak jednoduché, jsou chvíle, kdy člověk chybuje a potom uteče do izolace, protože se bojí kontaktu s těmi, kterým podle svého vnímání ublížil.“ pokračoval Q. rozvážně.

„I když vlastně jediné, co chce, je nebýt sám,“ doplnila ho AC posmutněle.

Do hovoru se vložila K.: „Strach je přirozený pro všechno živé. Je to ochranná reakce, zajišťuje to vyšší šanci na přežití. Ale lidé ho posunuli dál. Začali ho uměle vytvářet a rozebírat, a tím se psychicky týrat.“

„To je asi ta největší otázka, když dojde na obavy a strachy. Jestli je ten strach uvnitř nás, nebo venku… Je to vnitřní nepřítel nebo vnější? Zbavíme se ho, když změníme okolnosti? Odstraníme problémy, které nás děsí, nepříjemné situace, strašáky – a stooká bestie za našimi zády tím pádem zmizí?  Anebo je ta nestvůra v nás  a bojovat se s ní musí úplně jinak....?“ zeptala se neadresně S.

Mq. zamyšleně podotkla: „Já mám asi největší strach z toho, že něco prošvihnu, nebo že se špatně rozhodnu. Tenhle strach mě provází i u pouhého výběru obědu v jídelně – 'tyjo, kdybych si dala to druhé, tak budu spokojenější...' ačkoliv vím, že i kdybych si dala to druhé, budu si říkat to samé.“

S. se podívala na Mq. a přemítala nahlas: „Strach – to mohou být oči uvnitř nás. Oči, který se snaží všechno zveličit. Tyto vnitřní oči vidí každý problém, každou nejasnost a nepatřičnost. A nevidí jednou, ale vidí stokrát, aby nás vyděsily až k bušení srdce. Hrají a brnkají na naše vlastní nervy.“

A I. řekla: „Pro mě je strach ten malej černej mužíček, co mi zase sedí na hrudníku. Je malej, ale váží asi deset tun. Hlava se točí a točí, všechno je děsivé, cizí, opředené pocitem, že už se za chvíli nadechnu naposledy. Mužíček ke mně mluví. Chce mi říci, z čeho všeho má strach, co se nepovede, co se pokazí, co udělám hrozně špatně. Dělám, že ho neslyším, ale nad každou jednou věcí, co mi ten prďola řekne, se mi srdce plaší ještě víc.“

„Není to příjemné, ten pocit kdy fyzicky prožíváme strach,“ přitakal PB vědoucně. „Naše celé tělo reaguje. Nemáme kontrolu, avšak máme kontrolu na dosah konečků prstů, základní pudovou kontrolu. Co když ale není kam uběhnout, kam vyskočit, nebo co uzvednout? Skoro bych se opovážil tvrdit, že náš moderní způsob života je něco nepřirozeného pro naše těla. Sedíme klidně a nerušíme, necháváme aby strachu narůstaly další oči, protože jsme slušně vychovaní. Společnost od nás očekává, že takové situace zvládneme bez zbytečných scén.“

„Hmm, to já, když jsem byla malá holka, jsem se takřka neustále něčeho bála. Vylézt na strom, vstoupit na zamrzlý rybník, že dostanu špatnou známku ve škole, že si nikdy nenajdu kluka, že budu k ničemu…“ přihlásila se o slovo C., „Všichni ostatní mi připadali stateční a nebojácní. Často jsem u nich hledala rady, jak na to či ono a obdivovala je.“

Část skupiny přikyvovala, a tak C. mluvila dál: „V jeden moment, prakticky přesně na prahu dospělosti, ještě přesněji, když jsem si našla prvního kluka - tímto mu děkuji -, se to zlomilo. Najednou mi připadá, že se situace obrátila a ti lidé, ke kterým jsem vzhlížela, najednou mají strach z mnoha věcí a hroutí se mi před očima. Chtějí radu ode mě, někdy dokonce, abych to celé za ně vyřešila. Docela mě to překvapilo. Nejvíce jsem ale překvapila sama sebe. Dříve ze všeho vyklepaná, se ze mě dnes v mnoha situacích stává flegmatik. Prostě život je krátký a jak řekl kmotr Mrázek: nejhorší je smrt z vyděšení. Ale jasně, že dodnes jsem se nezbavila veškerého strachu.“

„Strach nikdy nebude pryč, strach je naší součástí, ať chceme nebo ne,“ rozhodil rukama PB.

„K tomu bych dodala příklad z historie,“ řekla K., „Třeba takový oheň – je normální, že se ohně všichni bojí, ještě aby ne. Ale jen díky tomu, že se někdo pokusil překonat ten strach, jsme my lidé oheň ovládli. A tahle vlastnost – postavit se strachu s racionálním nadhledem a zvídavostí, ale zároveň s respektem, to je jedna podstatná charakterová vlastnost, která nás odlišuje od ostatních živočichů. Ovšem stejně tak nás někteří lidé znovu dokážou svou výřečností a prohnaností donutit ohně se bát, jen proto, aby z toho měli zisk.“

„Jak tedy s tím vším naložit?“ zeptala se AC.

EM to nedalo a konečně přidala svou myšlenku: „Nestrach“ je spontaneita. Latinské slovo sponte znamená 'z vlastní svobodné vůle'. Světlo, tma a jejich ohmatávání, opravdové tvoření u mě úzce souvisí s pojmem „nestrachu“, se stavem přijetí a odvahy.“

„A v tu danou, akutní situaci? Co dělat?“ nedala se AC.

„No…“ odpovědela I., „Klíčový moment pro mě je, když se mi konečně povede chytit vteřinu pro sebe, kdy toho svého mužíčka překřičím. Sakra, tak už dýchej! Dýchej a řekni tomu uplakánkovi, že to zvládnete! Dýchej a počítej si nahlas. Dýchej a odpusť si, že jsi toho mužíčka zase vypustila. Prostě dýchej!“

„A strach pomalu ztrácí svou váhu a za čas znovu můžeme zase vnímat...“ pousmála se AC.

„...nekonečné proudění světla,“ řekla EM.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
j - 3.4.2020 15:21
Možná by to bylo skvělý, tohle všechno vydat v knižní podobě, je to okouzlující čtení :-)
K. - 1.4.2020 20:35
To je tak hezky napsaný a daný dohromady. Je to jako úryvek z nějaké knihy.
Nepřihlášený