O příbězích

City a sex » O příbězích
6.6.2020, Aurora Coriolis

Nikdy by mě nenapadlo psát zcela seriózně o celém svém životě. Ač jsem od sebe i od spousty jiných lidí tolikrát slyšela, jak komentujeme svůj vlastní příběh: „O tomhle bych měla napsat knihu!“, „Co se mi stalo je lepší než román!“, „To nevymyslíš! Jednou sepíšu paměti…!“

Je až legrační, kolik se toho děje i v obyčejném životě, a jak silná je touha člověka přetvářet vše do nějakého vyprávění. Dávat věcem smysl, zápletku, vtip, začátek a konec, a samozřejmě, v neposlední řadě, stavět se do role hrdiny. Ne nutně ve smyslu heroickém, spíše prostě a jednoduše ve smyslu postavy daného příběhu. Je totiž potřeba zdůraznit, že ne každý hraje roli hlavního protagonisty svého narativu. I když, co si budeme povídat, vlastně by měl, protože je to to nejpřirozenější... A když se nad tím zamyslím, asi i nejzdravější pro duši. Proč? A proč to vlastně někdy děláme jinak?

Rozhlédněte se kolem sebe. Nepochybuji o tom, že docela brzy najdete někoho, kdo do role té nejdůležitější postavy svého života postavil někoho jiného – třeba své vlastní dítě, svého manžela/manželku, svého nejlepšího přítele/kamarádku, nebo dokonce velkou skupinu lidí, třeba i nesourodou, ze svého okolí. Myslím, že snad každý někdy projde alespoň takovým životním obdobím, kdy svůj hlas a své niterné já odsune na druhou kolej a nechá ho jen jako vedlejší charakter, pozorovatele, vypravěče či ho dokonce vyškrtne z příběhu úplně.
Zní to možná trochu smutně, ale pochopitelně to má své výhody – proč bychom to jinak dělali, že? Alespoň z počátku můžeme mít pocit, že nám to například dovoluje porozumět jiným lidem. Také se zbavíme té věčné otázky „co se svým životem“ a soustředíme se na někoho jiného, skrze kterého je možné věci prožívat. Někdy se tímhle přístupem snažíme sami sebe zachránit, když je život moc těžký a naložil nám příliš mnoho trýznivých událostí. Nechceme pak žít jako hlavní hrdina, protože pro něj nevidíme dobrý konec, ani zajímavou zápletku, jen těžké zkoušky bez východiska, ve kterých náš rek opakovaně selhává. Pak je jednodušší dát mu k dispozici jen vedlejší linii vyprávění a soustředit se na někoho jiného. Je to všechno úplně pochopitelné...

Jenže v tom se taky skrývá ta zrada. Krátkodobě to jistě funguje a je to pro nás dokonce i nutné. Proč bychom jinak tak milovali knihy a filmy, vyprávění obecně? Můžeme prožívat bytí někoho jiného, nazírat svět jeho očima, při čtení dobré knihy se klidně dostaneme i do hluboké meditace, která přináší klid a úlevu. Nejsme to my, ale v detailech nebo i větších kusech se poznáváme. Je tu blízkost, i příjemná vzdálenost, je nám lépe.
Ovšem když tento přístup přeneseme do každodenního života na dlouhou dobu, přinese nám paradoxně jen utrpení. S časem se nám náš ústřední protagonista více a více odcizuje, kráčí po prašné cestě tak daleko, že z něj vidíme jen tečku na obzoru. Teď nám zamával… nebo ne? Byl to jen optický klam?
Nakonec jsme v nejistotě, smutku a odevzdání. Z poznávání lidí se stane přejímání jejich osudů a bolestí, z prožívání cizího života těžký a kousavý, nepadnoucí kabát. Ze záchrany sama sebe se stane ztráta toho nejdůležitějšího. Vědomí jedinečnosti a krásy vlastní duše, vlastního já a toho, co může zažít. Přijdeme o nefalšovanou chuť do života.
Není ale všechno ztraceno. Nezapomeňme, že my jsme hlavním hrdinou, stejně jako můžeme být k tomu i vedlejší postavou, vypravěčem, pokušitelem, zlým padouchem a moudrou stařenou. To je síla příběhů – v nich se můžeme stát čímkoli, co si naše nitro žádá. Můžeme si i občas postát opodál a nechat se vést cizími vlivy. Jen nesmíme zapomenout, že náš vnitřní, a tím vlastně i vnější svět byl stvořen jen pro nás. Je to vskutku speciální dar – možnost tvořit vlastní příběh a přitom žít i život hlavní postavy.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
J - 9.6.2020 22:15
Všechno....
AC - 9.6.2020 18:43
Moc děkuji za pochvaly i připomínky! Je zajímavé vidět, co vás zaujalo... Ještě jednou díky.
Sedlo - 8.6.2020 11:29
Tohle je úplně perfektní text! Top! Miluju to! Líbí se mi přirovnání s kabátem, i spousta dalších, ale hlavně to, jak je to pravdivý. (Znám spoustu lidí, co žijou skrze svý děti například.) Takže jsem ráda, žes to takhle pojmenovala, popsala, boží!
J - 7.6.2020 15:49
Moc hezký zase, vymyslet se dá ledacos :)
Nepřihlášený