O ztrátě víry

City a sex » O ztrátě víry
21.7.2020, Aurora Coriolis

Snad nastala ta pravá chvíle, abych se konečně vypsala a také popasovala s velkým trápením a zklamáním. Asi každý někdy zažil situaci, kdy do něčeho nebo někoho investoval ohromnou spoustu energie a nadějí(!), no a ono to tak nějak nakonec… nevyšlo. Tady je můj příběh.

Kdo mě trochu zná, jistě už ví, že kromě psaní sloupků a různých radostí i blbostí, napsala jsem před pár lety i malou novelu. To ani zdaleka nebyl můj první trochu serióznější pokus o knihu. Tu první – částečně v dopisech – nikdy nevidělo více než pár očí. Asi tušíte proč. Má jistě několik super momentů, scén, nápadů, dialogů, které bych mohla použít, a které stojí za to zachovat, ale to je tak všechno. Jede se dál.
Druhé větší dílko mě napadlo v jednom záblesku, když jsem zrovna byla na tři měsíce v Itálii. Základní linie příběhu a postavy jsem měla napsané asi za dvě hodiny. Začala jsem doslova psát na pláži, abych během několika měsíců v Praze daný text v prví verzi dokončila. Ta radost, to štěstí! Celý proces byl tak ohromná zábava a výsledek měl být vyvrcholením... Až na to, že nebyl. Jako naprosto naivně nadšený autor jsem měla za to, že se prostě NĚCO stane. Zpětně to zní úchylně, já vím, ale tolik mých sil, emocí, všeho kroužilo v tom procesu, že dávat k tomu ještě tolik navíc, bylo nemožné, nedávající smysl.
Psaní jako takové bylo úžasné, ale teď taky dokážu vnímat, kolik emocí bylo na pozadí. A že rozhodně nebyly jen pozitivní. Dávat postavám tvar, dávat pocitům smysl, nořit se do cizích osudů – byla to terapie. Způsob, jak se vypsat z mojí zmařené touhy, z nešťastné lásky, ať už k mužům nebo i ke světu. Ze zklamání z některých lidí, o kterých si myslíte, že by vás mohli milovat, ale přitom se o vás ve skutečnosti nezajímají. Z frustrace, že to hezké, co mělo být požehnáním jím vlastně není. Že i když cítím chvění, které všechny a všechno spojuje, zároveň mě dokáže tak moc pohlcovat bolest a důsledky mého špatného úsudku, mé víry v lidi, kteří si jí nezaslouží, kteří jsou jiní, než jak je vidí mé bláznivé oči.
No a tak se nestalo NIC. Těm mnoha dalším krokům, které mají vaše dílo dostat k lidem, jsem věnovala naprosté minimum úsilí. A co hůř, teď vím, že i kdybych ho věnovala víc, nezmění to moc. Základní předpoklad, který stojí za vydáním knihy je totiž to, že víme, jakou má svou čtenářskou obec. Dokážeme si představit, kdo, jaký typ člověka to bude číst. Já to u Uny rozhodně netušila. Rozbití lidé? Lidé, kteří věří, že jsou věci kterým nerozumíme? Lidé, kteří si zažili svoje, a i tak věří v sílu přátelství? Kteří si dokážou uchovat optimismus, i když už nezbývá skoro nic?
Taková jsem byla i já. (Koneckonců, knihu píšete v první řadě pro sebe.) Problém je, že jsem se postupně ztratila pod nánosy, mám pocit, že už nedokážu věřit v nic, natož bezmezně v cokoli. Nedávno mi ale svitla naděje, že má jiskra tam uvnitř někde pořád je, jen je obalená nechutnou chuchlatou vrstvou hnusu. Stalo se mi, že jsem se velmi neplánovaně opila. A byla jsem neskutečně veselá! Protože jsem cítila to spojení, které člověk dokáže najít s jakýmkoli jiným člověkem na světě. Věděla jsem to, zvládla jsem to objevit a prožít (a nejenom opilecky ve své hlavě – překvapivě!).
 

- Víra

Chci zase najít v sobě to krásné

Chci zase napsat kouzelné básně

 

Lehčí než vzduch

Těžší než země
 

Ať vyletí vzhůru

Ať zakoření ve mně
 

Ať třpytí se jako tisíce tisíců křídel

Ať rozezní srdce můj nejlepší přítel -

 

Snad není vše ještě ztraceno. Hledání a odchuchlení zdar.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
J - 12.8.2020 16:53
Je fajn, že nad Tebou bdí Můza a dává ti inspiraci, rozvíjet talent co máš. Trochu ti to závidím, kvůli mě museli u nás v práci zavést docházkový systém na otisk prstu. Je to v podstatě trochu jiná forma můzy, ale i tak jí mám rád :)
AC - 1.8.2020 21:02
Díky moc za zpětnou vazbu a poznámky k tématu! Znamení budu vyhlížet, no a nějaké to opití asi občas taky přijde :-D Jsem moc ráda, že se na mé články někdo i vyloženě těší, to je super.
J - 31.7.2020 18:08
Víru buď člověk má a nemusí o ní mluvit a nebo jí nemá a pořád se po ní ptá kde je. Je to jako s pravdou. Moc hezky píšeš a určitě bude i moc hezký se s Tebou opít. A tak vůbec. Vždycky se těším čím mě překvapíš s tím Tvým psaním :)
P. - 31.7.2020 12:50
Krásné! Držím palce, ať najdeš, co hledáš (i když to třeba ještě nevíš) a máš TOUHU a DRIVE pro další kroky. P.S.: sleduj znamení;)
Nepřihlášený