O nostalgii

City a sex » O nostalgii
3.9.2020, Aurora Coriolis

Slovo nostalgie zní na první poslech tak romanticky a „ach, ta chvilka tehdy a tehdy...“. Jenže definice tohoto slova je chorobný stesk po domově, známých věcech, starých časech. A když se nad tím člověk zamyslí, nostalgie umí být pěkně zákeřná. Člověk sladce vzpomíná na chvíle, které vlastně v té době vůbec nemusely být tak úžasné.

Znáte přeci takové to: „No jo, léta na střední škole, to bylo skvělé období!“ Kolik lidí si ale ve věku kolem sedmnácti říká: „Bože! Kdy tohle peklo skončí??“
Já jsem rozhodně fandou středoškolských let nebyla. A přesto si teď po nějakých deseti letech občas řeknu: „Hmm, tehdy a tehdy to byly časy!“
Jak je ta paměť zrádná! Jak snadno si dokážeme nasadit růžové minulostní brýle. Moje největší zkrášlovací optika patří dnům, kdy jsem byla na vysoké škole ve svém rodném městě. Nepochybně to má co do činění i s tou spoustou vernisážového a jiného vína, které jsem tou dobou vypila. V jistém smyslu slova to opravdu bylo skvělé. Snažím se ale přijít na to, co bylo skutečně tak bezvadné, a co je jen mlžný opar, co je jen má snaha se nezbláznit, která barví těžké časy do pastelových barev. Co mi dnes tak moc chybí, že to musím prožívat v minulosti?

Vezmu-li to kolem a kolem ve věku mezi dvaceti a čtyřiadvaceti jsem byla:

  • nešťastně zamilovaná tak, až to bolelo (uf, jak nečekané)

  • snažící se (stále) vzpamatovat se ze smrti otce

  • zcela zmatená ohledně nějaké seriózní práce, kterou bych „měla dělat“

  • pijící přes míru (záhadně schopná své útraty vždy zaplatit)

  • často fungující na pár hodinách spánku denně

Takže taková klasika. Na druhou stranu, ty světlé momenty tu rozhodně jsou také. V té době jsem:

  • měla (ještě pořád) bezmeznou víru v lidi a v sebe

  • oplývala ideály, že se mi podaří změnit něco k lepšímu

  • probudila naplno básnické já a tvořila jako pominutá

  • zažila spoustu bláznivých večerů i dní

  • cítila, že mám nějaký „domov“, velkou skupinu lidí, kam bych mohla patřit

Kde je tedy vlastně pravda? Bylo to skvělé? Bylo to hrozné?
Samozřejmě – někde uprostřed! Základní problém je, že si v paměti uchovávám zážitky, ale už ne ty pocity, které jsem tehdy většinu času měla. Reálné prožitky byly často epochální a tvoří teď nedílnou součást mne samé… Ale ty pocity… ty pocity, které jsem měla na pozadí, ten nonstop smutek a pocit, že jsem zklamala a nejsem dost, ty se z mysli vytrácí. Ovšem byly tam, a když se soustředím, vím, že bych se do té doby vrátit nechtěla. Momenty, kdy jsem se fakticky válela po podlaze a přála si, abych se mohla zbavit té vnitřní bolesti mi za to nestojí.

Přesto bych ráda zpátky trochu toho idealismu a pocitu svobody, který mě tehdy provázel. Věděla jsem, že se může stát cokoli, cokoli úžasného, magického. I když, ano, vycházelo to i z toho, že nebylo moc věcí, které by mě tehdy srazily ještě níž.
Věřila jsem ovšem bytostně, že si mohu zařídit život podle svého, že když budu dávat, bude mi dáno. Měla jsem kolem sebe velikou partu, ve které jsem se cítila v rámci možností bezpečně. Je to tak pošetilé?

Možná nezbývá než poučená (rozuměj: starší) vypít pár dalších vernisážových vín a pouvažovat nad tím, co je pro mě svoboda a radost dnes, a jak je najít a uchovat. Třeba si pořád mohu věřit. Třeba je skupina mých lidí tady a já jí teprve teď dokážu opravdu vidět. Třeba...

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
J - 14.9.2020 23:55
Kdyby jsi nebyla skvělá Ty, byla by tu nuda :)
AC - 7.9.2020 20:41
Moc děkuji! Za všechny komentáře a nápady, jste skvělí!
J - 7.9.2020 18:27
Kdyby jsi tu nostalgii spojila s tím co prožíváš teď, tak možná, možná určitě, by z toho mohl vzniknout neuvěřitelně poutavej příběh. Je to jen nápad :)
Q. - 4.9.2020 17:16
Je to zvláštní, hledět do minulosti. Zároveň uklidňující, tedy občas. Jistě že jsou velmi krásná období života, o kterých si člověk říká, jak rád by je aspoň na chvilku vrátil zpět. Ale je to jako koukat na svět skrz křišťálovou sklenici. nejprve lesk, čistota, krása, dokud nezaostříš a nevšimneš si, jak je sklo samo ušmudlané, s flíčky zapomenutými během dávného mytí, se šmouhami a otisky. Nic se nejeví ak krásné, když zaostříš. Sám nevím, jestli je to tím, jak moc se ve své minulosti nimrám, nebo přehnaným idealismem, ale i se všemi drobnými i velkými nepohodlími se mi stejně zdá vše nejlepší teď, s minulostí bych neměnil. je nemožné vrátit minulost, ale je nutné prožít současnost. Krásný článek.
J - 3.9.2020 09:32
Napsal bych něco chytrýho, ale nic mě nenapadá, asi to bude tím že jsem se zrovna probudil. Číst od Tebe cokoli je balzám na duši, to budu mít zase hezkej den :) Měla by jsi psát víc
LI - 3.9.2020 08:23
Vzpomínat nostalgicky, utápět se v záři vítězných včerejšků. Je svým způsobem komfort, vedět jak ta životní kapitola dopadne, bez strachu nějakého dějového zvratu, v komtrastu s tím životem současným který každý žijeme. Řešili jsme bolístky které nám ted přijdou drobné a nebo dokonce vyřešené, a ohlížíme se na to dobré na co jsme neměli čas. Ocenujeme. Přijde mi že nostalgie je trochu utěk do knížky našeho života, kdy jsme hlavní postava protože tu kapitolu jen čteme zpětně, máme čas a prostor jsi ji dokonce i užít, né jen v spěchu odžít jako to děláme z prchavou současností. Možná ... jen mám ted sám svoji hlavu zabořenou hluboko do svých vlastních dopsaných kapitol, neřešící interpunkci či syntax vět dnešních. Tak zas někdy u vernisážového vína.
EV - 3.9.2020 07:49
Možná to nejsou růžové brýle, které nám minulost nasazuje. Možná je to poznání dnů pozdějších, které nám dává perspektivu, že většina těch věcí nebyla tak hrozná, jak nám to v tu chvíli připadalo. Věřím, že každá ztráta a každá tragédie je s odstupem času snesitelná. Ne proto, že “čas rány zahojí” ale proto, že díky dané příhodě vyjdeme silnější a odolnější vůči zásahům osudu. Vzpomeňme si na základní školu, kde jsme měli pocit, že je to peklo na zemi. Kéž bych se mohla vrátit v čase s tím, co vím teď... Nic a nikdo už by mě nedokázali zasáhnout tak, jako tehdy. První zlomené srdce se teď zdá až groteskní s tou láskou, kterou teď prožívám. Vzpomínáme na “staré dobré časy” ne protože byly lepší, ale protože naše srdce a naše duše ještě nebyly tak zjizvené a s tím, co víme teď bychom ani poraněni být nemohli. Čas kolem nás staví brnění a proto se z věcí nehroutím, je to jen další plát zdobné zbroje, která se bude hodit v časech, které teprve přijdou. Škoda jen, že výroba daného brnění musí být často tak bolestivá a útrpná. Ale jak se praví v jedné geniální knize “Všechno má svou cenu” :)
Nepřihlášený