O měření, vnímání a úhlu pohledu

City a sex » O měření, vnímání a úhlu pohledu

28.9.2020, Aurora Coriolis

Nedávno mě Ž. úplně vyvedla z míry prohlášením, které řekla na svou vlastní adresu. V zahradní restauraci nás pomalu objímalo šero a naproti mu zaznělo: „Já vlastně nevím, jestli bych to dokázala sama. Vždycky jsem za sebou měla nějakou oporu – rodinu, jeho...“

Tím „jím“ myslela Ž. samozřejmě svého dlouholetého milého, přítele, partnera. Což ale vlastně není vůbec podstatné – abyste mi rozuměli, to šokující bylo, že Ž., kterou nesmírně obdivuji pro odvahu a nezávislost, má vůbec takové myšlenky.
Pár příkladů, aby bylo jasnější proč mě její věta tak vyvedla z míry. Ž. se dokázala sama přestěhovat do jiné země a začít v ní žít úplně nový život, najít si kamarády, práci, všechno. Na několik měsíců doslova odletěla na druhý konec světa za dalšími zážitky. A co je snad nejdůležitější; i když jí není vždy lehko, dokáže se zastavit a všímat si – věcí, lidí, pocitů… To považuji za nesmírně důležité a vůbec ne tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Když totiž vidíte i to, co jiní přehlížejí nebo nemohou spatřit, klade to na vás jistý druh zodpovědnosti, ať chcete nebo ne. O tomto druhu „břemena“ by koneckonců mohlo mluvit spousta lidí (jmenujme za všechny třeba K.)
Znamená to totiž, že se neustále musíte rozhodovat: Udělám s tou situací něco? Mám se tomu otevřít a zkusit do toho proniknout hlouběji? Nebo bude lepší držet se zpátky?
Nekonečný proud otázek. A Ž. se s tím potýká, alespoň z vnějšího pohledu, s neuvěřitelnou lehkostí a takovou tou správnou rozvážností, klidem a neústupností.
Zvládla by tohle vše a ještě mnohem víc Ž. sama, pokud by tam někde za sebou neměla podporu a milující lidi? No, upřímně, je možné, že ne. Je to ale špatně?
Já jsem si ve velmi lehké verzi tu „bezoporovost“ mohla zkusit mezi osmnácti a třiadvaceti. Dlouhodobý vztah mám až od čtyřiadvaceti a moje matka tu sice pro mě vždy byla, ale taky ne ve všem. Když jsem jela na delší čas do zahraničí, věděla jsem, že kupříkladu peníze by mi neposlala (jednoduše i proto, že je prostě neměla). A to, krom jiného, je zpětně viděno hodně dobře. Dalo mi to víru, že se dokážu sama na sebe spolehnout. Za to jsem nesmírně vděčná, zvlášť teď, když se mi tohle téma objevuje na scéně skrze různé lidi. Zjistila jsem dokonce, že můžu někoho vysloveně vytáčet doběla svou jistotou, že si poradím v různých situacích (to ale vůbec neznamená, že bych při nich nepanikařila, ba naopak).

Ovšem zpátky k Ž. Ta neměla dosud tuhle možnost se „na vlastní pěst otrkat“, protože vztah začala už v náctiletém věku. Evidentně jí to nějak chybí a není sama. Snižuje to ovšem její odvahu a schopnosti?

Nemyslím si. Koneckonců, jsme pořád živočichové a jiní lidé jsou pro nás nezbytnost. Ti, kdož nemají vůbec žádnou oporu v životě často končí nejhoršími způsoby. Na druhou stranu se ukazuje, že vyzkoušet si své limity také potřebujeme. Ne nadarmo existují přechodové rituály nejrůznějších typů. Pro ujištění se o vlastní vnitřní pevnosti spousta z nás vyhledá nějaký typ zkoušky. V našem dnešním světě je ale někdy nejtěžší uvědomit si, jaké testy to mají být. A že jsme možná některými z nich již úspěšně prošli.
Koneckonců mrkněte zpátky v čase. Není úžasné, co všechno už jste zvládli? A potřebovali byste ještě někde poměřit své síly sami se sebou, se světem?

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
J - 10.10.2020 19:37
S Lidmi jako jsi Ty, je tenhle svět a bude čím dál víc, mnohem příjemější :)
J - 8.10.2020 17:23
Od toho by ten internet měl být, aby inspiroval a né lidem blbnul hlavu...
AC - 7.10.2020 16:19
Děkuju moc, to opravdu těší! Jsem ráda, že si tady píšete i navzájem, vyplyne tu na povrch spousta zajímavých myšlenek...
J - 7.10.2020 16:16
Lepší než se s někým poměřovat, je mít nějaký to eso v rukávu. Tvoje eso je to brilantní psaní. Vždycky sem napíšu nějakou blbost, aby nebyly pochyby tvém talentu. :)
J - 1.10.2020 14:10
Hlavní je, se s nikým nechtít poměřovat, to je cesta do pekel. Lepší je nacházet společná témata.
J - 30.9.2020 23:30
No jo, ale co potom každého definuje to jaký je, bylo by asi nudný chtít být jako ostatní. Možná se pletu.
LI - 29.9.2020 10:52
Kdo ví, možná naše obavy a starosti je to co nás udržuje v bdělém stavu. Bez usínání na vavřínech, přece takhle to je, vše se vyvíjí a mění, stejně tak jako my. Říkat o sobě něco staticky a bez kritického shlédnutí jestli to je stále pravda, je dost nerozumné. Stejně jako s prostorem který obyváme, mužeme tvrdit že je uklizený ale musíme konstantně kontrolovat jestli není potřeba vysat, utřít prach, nebo udělat kompletní zimní uklid i s vyházením starého nábytku. Ikdyž po takovém velkém uklidu kdy i vymaluješ a zlakuješ podlahu, je za 3-4 dny zase prach na poličkách. Na činy co jsme vykonaly také padá prach, a po nějaké době jsou jen vzdálenou vzpomínkou která nás ani nijak nedefinuje protože je tu tolik nových věcí. Kéžbychom takhle mohli brát i to špatné co jsme udělali v minulosti a nestrašilo nás to jako zaprašený kostlivec ve skříni. Obavy z toho že nejsi taková jakou se zdáš je jen znak sebereflexe kdy se snažíš z sebe sundat sociální roli a trochu utřít herecký make-up a zjistit jak na tom pod tím vším vlastně jsi ty sama. ...
J - 29.9.2020 08:27
Když je dobrej plán, tak se dá do cíle dojít vždycky, drobný problémy na tý cestě vem čert. Oporu v životě má každej vždycky možnost přijmout, protože jí dostává pořád. Jen to nesmí brát jako samozřejmost. Zase moc hezký :)
S. - 28.9.2020 23:56
Inspirativní článek, hlavně ten poslední odstavec to krásně uzavírá. Myslím, a souhlasím, že lidi kolem jsou potřeba a není to mínus, ostatně, jak zminujes: jsme živočichové, "stádní" tvorové. mít kolem sebe oporu jako kmen, tlupu, rodinu, je pro nás přirozený.
Nepřihlášený