O setkání se stíny, přáteli a přízraky minulosti

City a sex » O setkání se stíny, přáteli a přízraky minulosti

16.3.2021, Aurora Coriolis

Před pár dny mne napadla zásadní myšlenka – nedělám já v posledních letech zásadní chybu? Co když chytám všechno za špatný konec?

K tomuto vnuknutí mě dovedla kniha Člověk a jeho symboly od mého oblíbeného C. G. Junga a jeho spolupracovníků. (Tohle dílo můžu vřele doporučit všem, kteří se zajímají o hluboké propojení vnitřního a vnějšího světa, a chtějí se zlehka seznámit s Jungovými myšlenkami – i když kniha je to tedy pořádně těžká a velká, má totiž skvělý doprovodný materiál.)

Moje oči si totiž ze stránek hned několikrát vyzdvihly jedno určité téma. A to nutnost toho, aby mladý člověk konal, a teprve s postupujícím věkem se více a více otvíral kontemplaci; rozvažování, objevování duchovna v sobě, ve světě. Hmm, a mě najednou došlo, že se trápím už dost dlouho tím, že jsem nepochybně stále hloupější, mozkové buňky od mých cca osmnácti neodvratně mizí, to je fakt, zároveň však pořád tak nějak nejsem moudřejší. A to bych přece měla, ne? Co si totiž jinak počnu? Pokud se nemůžu spolehnout na jiskřivé nápady, na schopnost ponořit se a vytáhnout úžasné poznání, co budu dělat?
Na to je jednoduchá odpověď: to co teď, tedy nešťastně se plácat.

Jenže… Co když se právě v tomhlé období svého života vůbec nemám zabývat hlubokými myšlenkami? Co když bych se místo toho měla konečně odhodlat, přijmout existenci vnějšího světa a vrhnout se do něj? Co když mám prostě něco dělat? Plnit si sny, které se týkají hmatatelných věcí (a tím určitě nemyslím drahá auta, sexy kočky, atd., no vždyť víte), pracovat na tom, abych uspokojila ty touhy, které mi možná nepřijdou tak vznešené, ale vlastně jsou pro celé moje fungování úplně elementární.

Vím, že nejsem sama v tom destruktivním chování, tj. být vůči sobě úplně nejpřísnější. Snad nikdy bych se ke svým blízkým nechovala tak odporně, jako to občas zvládám směrem ke mně samé. Neměla bych v tomhle konečně vyrůst? Dovolit si zase snít sny bez omezení?

V poslední době jsem si uvědomila i to, jak jsem si dokázala některé své pohnutky a tužby idealizovat, asi abych si omluvila věci, které „pro vyšší dobro“ dělám. Ač bych si je vlastně vůbec omlouvat nemusela. Ač bych prostě mohla přijmout fakt, že nejsem jen dobrá, ale také zlá, a nebo (a to je snad ještě horší!) úplně přízemní.

Tohle všechno jsou otázky do pranice! Do chumlu mého zmateného já! Ale jsem hodně ráda, že si je kladu, protože mi to přináší zvláštní typ úlevy. Můžu svým blízkým říct, že se cítím jako hrozný člověk. A oni mi odpoví, tak jako E.: „Drahá, ale všechno o čem tady mluvíš my už o tobě přeci dávno víme! A přesto, nebo právě proto tě máme rádi! Nic z toho není přeci tak strašné, jak ty to vidíš...“

A to je svatá pravda – vaši blízcí o vás všechny nejhorší věci stejně už dávno vědí!
Takže si říkám, že bych se k tomu konečně měla postavit čelem a prozkoumat svá nejtemnější zákoutí - a to mimo jiné i tak, že budu konat nebo naopak nebudu dělat vůbec nic! Prostě si dovolím být tou nespoutanou holčičkou, co zmlátila koštětem svého o trochu staršího souseda, který jí tvrdil, že přeci ještě nemůže chodit do první třídy... To si piště, že jsem chodila! (A on se mi neměl posmívat!)
No a stejně tak si vícekrát za týden povolím jen tak zírat z okna, nebo na stromy, nebo doblba...

Všechno to potřebuji. Tak, jak to mnozí z vás už dávno vědí.
Sayonara!

 

 

Nepřihlášený