Nastoupila do auta k cizímu muži (2x)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Nastoupila do auta k cizímu muži (2x)
3.7.2017, Aurora Coriolis

Znáte to, jak rodiče své děti straší a nabádají je: „A hlavně si dávej pozor! Co když se ti něco stane? A ať máš čisté prádlo! A všechny zdrav nebo si pomyslí, že jsme tě špatně vychovali!“?

A vůbec, jak říkají spousty dalších takových věcí? Naštěstí, má matka nic takového za normálních okolností nedělá. I ona si ovšem neodpustila jedno varování. A to když jsem v osmnácti odjížděla na měsíc pracovat do Španělska. Prohlásila tehdy razantně: „A prosím tě, hlavně tam nenastupuj k cizím chlapům do auta, jo?“ Nemám tušení, jak jí to napadlo. Z těch mnoha hypotetických nebezpečí si vybrala tohle, z mého pohledu úplně nesmyslně. Proč bych proboha něco takového dělala? No nic, rozklepaně jsem nasedla do letadla, do autobusu, vlaku a znovu autobusu a byla na místě. Tedy téměř. Farma se nacházela ještě dva kilometry od vesnice, kam jsem se tak pracně dopravila. Napsala jsem zprávu své budoucí, dočasné rodině. Měli mě tu vyzvednout a zatím se nic nedělo. Tu najednou u mě přibrzdí auto s mladým a hezkým mužem uvnitř. „Ahoj! Jsem Gerardo,“ povídá španělsky. „Tak pojedeme?“ Jediné na co jsem se zmohla bylo jedno tiché „hola“, a pak už jsem jen zírala, jak můj batoh mizí v kufru a my vyrážíme kolem autoopravny kamsi do pustého neznáma. Během minuty se mi podařilo zazdít jediné matčino varování. V duchu jsem se snažila představit si, jak se mě fešný Španěl snaží zavraždit tady na té silničce, ale dávalo mi to dost práce. Nakonec jsem se tak zabrala do snahy udržovat alespoň zdání konverzace ve španělštině, že jsem na promýšlení nejhorších scénářů ani neměla čas. Když jsem vystoupila u potemnělého domu, prožila jsem ještě chvilku nejistého strachu, ale pak už jsem slyšela své jméno a nadšené: „Už je tady!“ A to odstartovalo týdny neuvěřitelných zážitků, skvělých i smutných.

Podruhé jsem nastoupila k cizímu muži o pár let později. Jela jsem na hrad Okoř mrknout se na kamarádku Mq., která tam s rodinou hrála divadelní představení pro návštěvníky. Vystoupila jsem na jakési vlakové zastávce a vyrazila na zhruba šestikilometrový výlet, dorazila na hrad, shlédla hru, a protože se mi nechtělo tou samou cestou zpět, rozhodla jsem se vyrazit jinudy, na jinou vlakovou zastávku. Pochopitelně se mi podařilo zabloudit. Nakonec jsem se napojila na značenou trasu, a protože to už byla v podstatě nejrychlejší a nejjednodušší možnost, došla pěšky až do Prahy, na kraj Šáreckého údolí. Za sebou jsem ten den měla přes dvacet kilometrů a byla jsem vyřízená, a tak jsem s nadšením zavýskla, když jsem uviděla autobusovou zastávku. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem zjistila, že drahý autobus do Dejvic jezdí jen dvakrát do hodiny a právě mi ujel před nosem. Pohlédla jsem nahoru, na ten šílený kopec, a zavrhla ho jako celek. Duševně jsem se připravovala na veselou půlhodinku u tiché silnice, ve společnosti cedule a odpadkového koše... když tu u mě přibrzdilo auto. „Nechcete svézt?“ zeptal se hlas, který bych v tu chvíli bez váhání označila za hlas božský. Koukla jsem se do milých očí řidiče a už jsem brala za kliku. „Děkuju moc!“ vydechla jsem spokojeně zabořená v sedadle. „Tady to jezdí jednou za uherský rok, to vím. Odkud jdete? Já pracuji tady nedaleko, v bytovém komplexu.“ Během chvilky jsme si povídali jako staří známí, a věřte nebo ne, byla to jedna z mých nejlepších jízd autem. Ač krátká, zachránila mi tehdy život.

Takovéhle věci bych, podle dnešních hysterických zpráv, jako zodpovědný člověk samozřejmě dělat neměla, jenže jak vidno, to (podle nich) nejsem. Mám nezměrnou víru v lidi, a i díky tomu hromady zážitků. Nastupovat k cizím mužům do auta může být prostě velice prospěšné, ne-li žádoucí. A za tím si stojím.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený