Odešla z vysoké školy (2x)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Odešla z vysoké školy (2x)
4.7.2017, Aurora Coriolis

Nedávno se na mě má oblíbená sousedka opět podívala s výčitkou v očích, a řekla: „To jsi mě vážně zklamala, žes nechala té školy. Babička do tebe vkládala takové naděje!“ Jenom jsem si povzdechla a pokrčila rameny. Pomyslela jsem si: „A proč? Před lety studovat vysokou školu znamenalo, že je člověk skutečně inteligentní či schopný, ale dnes už to neplatí, rozhodně ne u nás.“ Nahlas jsem ale řekla jen: „No jo...“ Věděla jsem, že teď a tady nemá cenu snažit se prorážet hlavou zeď.

Poprvé jsem odešla ze zemědělské univerzity v Brně. Velmi záhy jsem zjistila, že jsem se sekla, a že to, co se chci v tomto směru naučit, mi dá tisíckrát víc praxe – ať už na našich vlastních pozemcích nebo na farmách po celém světě. Proto jsem dokončila semestr, mezitím prochodila celé Brno, které miluji, a vrátila se na půl roku pracovat, nejprve do Prahy, do advokátní kanceláře, a pak na jednu úžasnou farmu v kraji Vysočina. Naučila jsem se toho spoustu, a prožila skvělé chvíle.

 

Podruhé jsem nastoupila na Fakultu humanitních studií, ze které jsem byla přímo nadšená. První rok a půl jsem chodila na skvělé přednášky a semináře, poznala pár zajímavých lidí a rozšířila si obzory do nevídaných šíří. Vyzkoušela jsem, co zvládnu a vydržím, když na to přijde (třeba nespat tři dny v kuse, protože jsem idiot a nedokážu se odpoutat od přemýšlení nad překladem, který jsme museli dělat). Právě někdy kolem čtvrtého semestru ale najednou došly ty báječné předměty, a já přemýšlela, co dál. To, že mi skutečně něco dává jedna přednáška z osmi bych ještě nějaký čas zvládla, ale pak jsem se dozvěděla, jakou podobu by musela mít má bakalářská práce. Ve výsledku bych psala něco, za čím bych si nemohla stát, podle pravidel, na která jsem nemohla přistoupit. Ještě několik měsíců jsem se trápila, jestli odejít ze školy či ne, ale pak jsem si v jediném jasnozřivém momentu představila svůj život bez ní, a věděla jsem, že už tam nemůžu zůstávat dál a že se tam nikdy nevrátím (snad jedině až jako důchodce, jestli se toho dožiju). Pobrečela jsem si, a s morální podporou svých přátel, zejména drahé C., jsem zdánlivě ze dne na den odešla.

 

Když jsem to řekla své mamce, doktorce filosofie, ani nebyla tak moc překvapená. Nakonec se na mě podívala a prohlásila: „Hm, stejně ti nejchytřejší lidé v mém životě nemají žádnou vysokou školu.“ A tím to uzavřela. Já bych se pod to mohla jen podepsat. Ti nejúžasnější lidé kolem mě žádné tituly nenosí – ať už proto, že studovat nešli, studia nechali, či proto, že se jimi prostě nepyšní. Vědí totiž, že v životě jde o jiné věci, než o nějaký papír.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený