Poslouchala jen lidi s touhou (1000x)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Poslouchala jen lidi s touhou (1000x)
5.7.2017, Aurora Coriolis

Představte si, že vám někdo řekne: „Tady máš peníze, které ti vydrží do konce života. Dám ti je, ale už nikdy nesmíš dělat svou práci.“ Pro někoho možná nádherný sen. Lidé s touhou by si to na okamžik představili, a pak se na vás jen vyděšeně podívali a vydechli: „Ne!“

Kdo jsou lidé s touhou? Ti, kteří zjistili, co je baví, dělají to a vášnivě to milují. Skuteční umělci. Může to být kdokoli – od zapáleného prodavače bot, který zbožňuje povídat si se zákazníky, přes cukrářku, která peče každý den, a je jedno, jestli pro zákazníky nebo jen pro sebe a známé, až po zedníka, který nahazuje roh domu s něžností a pečlivostí, a ještě si u toho vesele pobrukuje. Tohle nejsou sentimentální, náhodné příklady – to jsou lidé, které jsem potkala či je znám. Nazývám je umělci ve svém oboru, protože bez své práce si nedokážou představit život, protože rádi jdou stále dopředu, a dělají všechno proto, aby byli lepší, než jejich staré já ze včerejška. Samozřejmě, že člověk s touhou má i špatný den, kdy toho má dost, a se svou prací chce seknout. Takové stavy ale nikdy netrvají příliš dlouho.

Lidé s touhou jsou úžasní, protože konají věci kvůli sobě, ovšem pro jiné. Jen člověk, který si na něco hraje, jen člověk, který je ztracený sám v sobě předstírá, že mu nezáleží na tom, co si pomyslí ostatní. Kdo má touhu miluje – ano, miluje – rozzářené zraky jiných lidí, kterých se jeho dílo dotýká. Dodává mu to novou sílu, energii a inspiraci, potvrzuje mu to, že to, co dělá má smysl. Na druhou stranu, když se lidé s touhou setkají s nepochopením či odsudkem, není to nic, co by je zastavilo či odradilo. Trápí je to, jistě, ale dobře vědí, že všichni máme své individuální životní příběhy, které mohou rezonovat jenom s určitým okruhem příběhů jiných. Tak každý kus uměleckého díla (ať už je to koláč, báseň nebo bota) či umělecké činnosti (a to může být tanec, stejně jako mile a dobře prodaná věc) si najde svůj okruh nadšenců, na které zapůsobí, které obohatí nebo jim prostě „jen“ zpříjemní den.

Existují i tací, kteří sami sebe nazývají umělci, a přitom se staví do pózy, že jim přece nezáleží na tom, co si pomyslí ty „blbé davy, které jim nerozumí“. To se mi zdá velmi hloupé – z podstaty věci nám přece nikdy neporozumí každý, nikdy nebude naší práci každý oceňovat. Ale proč se tvářit, že to je to, co chceme? Umění, tak jak ho vnímám já, je snaha o komunikaci, o sblížení mezi námi lidmi prostřednictvím toho, co děláme s největší chutí. Takové umění je skutečné a všudypřítomné.

Je legrační, že lidé s touhou si často ani neuvědomují, že to, co dělají by se dalo nazvat uměním. To právě proto, že jsou do svého konání tak ponoření, dělají to skoro bez přemýšlení, nemůžou jinak. Ne samozvané autority, které bychom prý měli poslouchat - ale takové lidi, lidi s touhou, já obdivuji a miluji. Jsou to lidé, kterých si vážím, a ač si někdy nemusíme úplně rozumět, jejich rady a postřehy pro mě znamenají mnoho. Jen tací mi dokážou skutečně zasáhnout do života. Jen s takovými se vždy navzájem poznáme a vzniká mezi námi tiché (či hlasitější) spojenectví. Jsem ráda, že těhle lidí je čím dál tím víc.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený