Byla „dětinská“ a „naivní“ (1000x)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Byla „dětinská“ a „naivní“ (1000x)
22.7.2017, Aurora Coriolis

Nedávno jsem se dozvěděla, že jedna z mých kamarádek si o mě nejenom myslí, že jsem trhlá a šílená (s tím bych se srovnala, neb je to pravda), ale co víc, že má pocit, že jsem příliš dětinská a naivní, a že tudíž ve svém životě tvrdě narazím.

Vezměme to od začátku. Dětinská jsem prý, protože fotím příběhy s hračkou. Kdo se přece chce na sociálních sítích dívat na nějakého plyšáka? To je přece to samé, jako kdybych si fotila svůj oběd a považovala to za celosvětově nejzajímavější počin, který musí všichni spatřit. Tohle „obvinění“ mě přivedlo k zamyšlení. Vyjadřuji se tak moc nesrozumitelně? Ňuňéziny zážitky jsou příběhy pro děti a hravé dospělé. Přesněji jsou to příběhy, které vytvářím pro budoucí děti svých kamarádek. Aby si jednou (a doufám, že to bude brzy) mohly prohlédnout a pak i přečíst něco, co bylo vytvořeno přímo pro ně. Aby se jednou mohly zasmát a zamyslet nad něčím, co patří jim. Mám snad dělat příběhy pro děti s hlavním hrdinou samopalem, aby to bylo „víc ze života“? No vlastně proč ne? Možná se jednou Ňuňéza potká se samopalem Uzi, to není tak špatný nápad. Ale pořád to bude plyšová potvora, kterou si můžete oblíbit a zamilovat, a jejímaž očima se můžete na svět podívat. A to i pokud jste dospělý člověk, ale pořád vám zbylo něco z fantazie, humoru a otevřenosti většiny dětí. Je tohle tak zvláštní?

Dalším příznakem mé dětinskosti je podle ní to, že se vyfotím s ornamentem na tváři. Těžký to prohřešek. Přiznám se upřímně, že na tohle jsem zírala. Kreslím si na kůži, když mám náladu, velice často je to svým způsobem rituál, kterým vytahuji věci zevnitř na povrch. Myslím, že takové domorodé kmeny po celém světě by mi k tomu řekly spoustu zajímavých informací. Pro mě je malovat na sebe úplně přirozený proces. Jako když jste dívka a líčíte se před mejdanem, jako když jste indián a natřete se barvou před důležitou událostí. Někteří z nás nahazují často bojové barvy. Vytváříme si sami svou náladu, dáváme okolí vědět, jak na tom dnes jsme. A nechceme něco permanentního jako tetování (které je asi spíš v kolonce "cool"), protože to je trvalé, a nemusí vyjadřovat konkrétní potřebu a náladu daného okamžiku.

Posuneme se dál k naivitě. Ano, rozhodně jsem ochotná pevně věřit v to, že každý člověk v sobě nese něco úžasného. Co víc, když se na lidi kolem sebe podívám, vidím to v nich, prostě proto, že to tam je! Myslím si ovšem, že se všichni můžeme chytit za ruce a tančit na růžovém obláčku? Ne, neboť jsme lidé. Je mezi námi příliš mnoho individuálních (zdůrazňuji: individuálních) rozdílů, příliš mnoho strachu, příliš mnoho boje o moc a prostředky. Tahle planeta nám začíná být malá a to znamená jediné – přežije ten silnější a hlavně mazanější. Proč se ale teď a tady nerozhlížet kolem sebe a nevidět to dobré? Proč se z toho neradovat? Prožívat radost kdykoli to jde, i když třeba pošetilou, to dělají chytří lidé. Chtějí mít zásoby krásných vzpomínek na horší časy.

Nakonec je tu ten předpoklad, že v životě tvrdě narazím. Překvapilo mě, že to říká osoba, která mě zná a ví, že jsem si kolikrát natloukla. Párkrát jsem se proti té betonové zdi i rozeběhla s řádnou vervou. Jestli si ublížím svou blbostí znova? Určitě! A tak ať! Koneckonců, mám bolest ráda. Když jí cítím, aspoň vím, že jsem živá. Není totiž nic horšího, než necítit vůbec nic.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
RF - 23.7.2017 09:55
Pěkné, chytré, vůbec ne dětinské
Odesláno z IP: 2001:1ae9:c1:6900:4cca:dd40:26d8:42c
Nepřihlášený