Trpěla záchvaty neřízené upřímnosti na pracovních pohovorech (více než 3x)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Trpěla záchvaty neřízené upřímnosti na pracovních pohovorech (více než 3x)
5.9.2017, Aurora Coriolis

Jistě, standardní poučky v magazínech vám říkají „Při hledání vaší vysněné práce vždy říkejte pravdu, ať už v životopisu nebo na pohovoru. Pokud nebudete upřímní, stejně se na to přijde.“ a pak následuje výčet odstrašujících scénářů, jak se ztrapníte, když si něco tak trochu vymyslíte.

Zatímco se preventivně poléváte oroseným studem, má drahá kamarádka s bohatými zkušenostmi z oblasti marketingu a PR rezolutně mává rukou a skoro křičí: „Chceš dobrou práci? Tak LŽI, proboha!“ Zapaluje si už druhou mentolovou cigaretu, i když zrovna přestává kouřit, a mračí se na mě zpod bojovně rozježeného obočí.
„No jo, ale...“ blekotám.
„Drahoušku,“ překryje svou dlaní mou ruku, „Musíš je prostě donutit, aby si mysleli, že chtějí tebe a nic jiného, a že jediné po čem toužíš ty je pracovat pro ně. Na upřímnost bude čas potom, co už to budeš mít v kapse a oni si tě navíc oblíbí.“
„Hmmm,“ vyzbrojena rozporuplnými názory jsem vyrazila na první pohovor. Asistentka castingu. Šmarjá. Naproti mně dva muži kolem třiceti/čtyřiceti, rozhovor plyne rychle, a pak přijde ta osudová otázka: „A koukám tady po tom prodeji a skladové podpoře – co jste dělala? Máte tu několik měsíců prázdna.“
Než můj mozek stačí vyjádřit svůj názor, ústa už říkají: „Dělala jsem model na Akademii výtvarných umění.“ Muži na mě hledí v tichu, které přeruší jediné slovo: „Nahá?“
„Ano, taky,“ povídám.
Cukají jim víčka i koutky. „A jaké to pro vás bylo?“
„Ze začátku samozřejmě trochu zvláštní,“ vyhrkla jsem jedním dechem. „Ale nakonec moc fajn. Oni malíři jsou zvyklí, takže to je úplně v pohodě, buď jste jako kus nábytku nebo si s vámi normálně povídají...“ Zatímco jsem mluvila s čím dál tím větším nadšením o milovaném i proklínaném pózování, jako bych viděla, jak se nad hlavami majitelů agentury rozsvěcují blikající neonové nápisy: „...hmm, podivné. Děvka?“ a „Tu bych někdy ošukal, ale aby pro mě pracovala?“ A tak jsem se usmívala a modlila se, aby mě zastavili. Což učinili, a tak jsem přesně za deset minut po vstupu do budovy stála zase před ní.
Vive l´art!

Čekaly mě ale další zábavné věci. Třeba při pohovoru do nakladatelství jsem zjistila, že všichni zaměstnanci mají fixní plat 15000 Kč hrubého. V Praze, za kvalifikovanou, často velmi zdrcující práci na plný úvazek. Měla jsem co dělat, aby mi nevypadly oči z důlků a nezakutálely se pod nohy tomu milému pánovi, který se mnou hovořil. Nekupovali snad majitelé v poslední době máslo? Vydělávat si v regulérní práci na jednu kostičku třičtvrtě hodiny? Z principu, za všechny, kteří si podobně podhodnocenou práci nemůžou dovolit odmítnout, jsem řekla: Ne.
Vive l´socialisme!

Nakonec zcela jistě musím zařadit skutečnou perlu. Chcete být prodavačkou? Připravte se na hodinový pohovor, který prověří vaši hereckou průpravu (ano, předvádí se několik scének) a ochotu spolupracovat s lidmi, kteří snad v životě nedělali na žádném projektu. I tady jsem naprosto ohromila, protože na otázku „Jaké jsou vaše negativní vlastnosti?“ jsem nahlas a artikulovaně odpověděla: „Asi jsem trošku zvláštní. S některými lidmi se prostě nejsem schopná dorozumět, protože nevím, proč říkají to, co říkají, a co tím vlastně myslí. A oni zase nerozumějí mně.“
Bilance tak vypadá následovně -
Herecké schopnosti: nula.
Sebevražedná upřímnost: stoprocentní.
Pracovních nabídek na pozici prodavačky: nula.
Vive la joie!

A tak pokud nechci LHÁT, nezbývá než doufat, že někde existují lidé, kteří trpí občasnou ztrátou sluchu nebo se šťastně vrátit k práci modela na poloviční úvazek za ohromujících šest tisíc korun měsíčně a tedy dluhům v rámci rodiny, k práci s božími lidmi a nádhernými, volnými odpoledni pro tvorbu.
Máslo totiž bude jen zdražovat. Ale suchý chleba je někdy prostě lepší.
Vive la vérité!

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený