Mluvila o smrti beze studu a pocitu nepatřičnosti (konečně)

Co jsem udělala, i když bych prý neměla » Mluvila o smrti beze studu a pocitu nepatřičnosti (konečně)
1.10.2017, Aurora Coriolis

Je to něco přes měsíc, co zemřela má milovaná babička, můj poslední prarodič. Tichá, krásná žena, se kterou jsme se milovaly zvláštním způsobem bez zbytečných slov. Vždycky jsme spolu pracovaly na zahradě, chodily do lesa... babička a příroda, to jsou dvě propletené věci, dvě mé velké lásky.

Poslední měsíce jejího života ubíhaly těžce, ztrácela sebe, nepoznávala nás... ale možná to nakonec bylo milosrdné. Už několik let to nebyla ta stará známá akční žena, hodiny okopávající plantáže brambor. Téměř plíživě se vytrácela, až z ní nezbylo skoro nic. Její smrt se tak stala jistou úlevou. Těch několik týdnů jsem, krom prvotního smutku na pohřbu, necítila nic než obrovskou únavu. Fyzické i psychické síly téměř na dně, své myšlenky i konání jsem soustředila na robotické vyklízení a organizování věcí. Teď ale přišel okamžik, kdy mi došlo, že už babičku prostě nikdy neuvidím. S navrátivší se energií mi došlo, jak moc mi chybí. Je tolik úžasných věcí v životě, o které se s ní už nepodělím. Už nebudeme sedět pod jabloní a pozorovat vlaštovky, nebudeme spolu řešit králičí nemoci, nebudu jí ošetřovat zraněnou nohu, neupeče mi ten nejlepší rybízový koláč... Už nikdy. Jsem moc smutná, moc, ale je to smutek přeplněný krásnými vzpomínkami.

Něco takového nemohu říct o svém otci a jeho smrti. Za život jsem ho neviděla ani desetkrát, a tenhle pro mě cizí člověk v září před pěti lety zemřel. Proslulý anarchista se svou svitou obdivovatelů, jež mu leželi u nohou, tak moc, jak jen může něco takového dělat člověk, který se za anarchistu považuje. Legendární postava už za života... Ale co o něm tihle lidé skutečně věděli? Věděli víc než já? Jestli ano, tak se ptám proč?
Tenhle smutek je smutkem po neprožitých momentech, a vždy mě přepadne v tomhle období roku a zase odejde. Vlastní otec mi zůstane záhadou, a to je hořká pilulka, kterou těžko polykám, ač byly doby, kdy jsem sama sebe přesvědčila, že mi to nevadí. Přes to všechno si dobře uvědomuji, že mám pořád alespoň jednoho úžasného rodiče, a to je víc, než můžou říct mnozí jiní.

Nechci mlčet o smrti a té individuální bolesti, kterou vyvolává, ač na ní jako takové nic špatného není.
Smrt je pro mě úder do srdce, který bolí, ale také způsobuje silnější bušení.
Někdy takový úder potřebujeme.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený