Vybledající krajina pian a duhových hmot

Sny » Vybledající krajina pian a duhových hmot
20.7.2019, Aurora Coriolis

Chtěla bych vám po čase zase vyprávět jeden sen.

„Jak jsi sem dostala ten obrovský kabát?“
Při zvuku hlasu se malá světlovlasá holčička otočila. Vypadala tak na šest let, velké oči s téměř neviditelnými řasami a drobný nos, který se pokrčil, když formulovala odpověď.
„Po kouskách, musela jsem ho rozřezat a pak znovu sešít,“ pohladila tmavou huňatou kožešinu.
„A proč ho tu vůbec máš?“ pokračovala ve vyptávání vysoká žena v černých šatech, která vypadala téměř jako dospělá kopie dítěte.
„Patřil přece mojí babičce! Řekla mi, že ho tu musím mít, kdyby nastala zima,“ děvčátko s vážným výrazem vzhlédlo k ženě.

 

Plavá holčička zestárla o deset let. Dostala na starost malé děti, které si hrály s elektrickými piany, barevnými hmotami, nábytkem… Už zase po nich uklízela svinčík a nebyla z toho nikterak nadšená. Seškrabovala zrovna ze stolu duhové bláto, které se pomalu měnilo v šedé, když se na vybledlých pláních náhle začalo stmívat. Znepokojilo ji to, i když si toho její svěřenci zatím vůbec nevšímali. Vyhodila mazlavý humus do popelnice za klávesami, a rozhodla se prozkoumat, co se to děje. Jako první se vydala na závěsnou vyhlídku. Našla tu šest houpajících se děvčat, která pozorovala dění dole v zákrutech stříbřité řeky.
„Nevšimly jste si něčeho zvláštního?“ zeptala se jich.
Dívky se rozchichotaly a začaly po ní házet bláto a propisky. „Néééé! To teda né!“ zaječela jedna.
„Co bysme tak měly vidět?“ pošklebovala se druhá.
„Běž pryč!“ křičely ostatní. „Nemáš tu co dělat!“
Nic neříkala. Proužky temnoty se zrovna začaly dotýkat kotníku holčičky, která poskakovala vzadu a připravovala se vrhnout po ní velkou gumu. Je načase vytáhnout kožich po babičce, pomyslela si.

 

Krajina už byla úplně bílá. Stála s dalším strážcem pod širokým černým mostem a snažila se najít ten správný bod. Nakonec se z kamene u jejích nohou odloupla kůže a odhalila rudohnědou dutinu obsahující nafialovělý, podlouhlý krystal. Viděla, že i o tři metry vedle se muž sklání, rukou se přibližuje k zemi a pak zvedá hlavu jejím směrem. Kývli na sebe a v jeden moment položili prsty na křišťály. Fialově a žlutě zářicí vodorovné linie začaly tvořit stupně nového mostu. Skládaly se v jednoduchém vzoru na sebe, barvy se nikde nemísily. Linky už téměř dosáhly nejvyššího bodu oblouku, když se celá konstrukce rozpadla v nic.
„Znovu,“ zavolal na ní.
Ve své snaze se ale nedostali ani do čtvrtiny, když se ze zákoutí zčernalého ohybu nad nimi vynořilo obrovské hejno netopýrů. S překvapivě tichým šustěním zvířata směřovala k nim a k jejich cestě na druhý břeh.

 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený