Una - I. část

Una » Una - I. část


A tak přišla a nechala bloudit své myšlenky místností.
Nebylo to poprvé, ale stejně se vždycky cítily poněkud svázané.
Byly zvyklé na volnost mořského pobřeží.

 

A tak.

Nohy jdou po pláži, každý krok tvoří světlejší mapu v písku. Jsou to stopy ženy, která kráčí podél moře a ještě nikdy se nezastavila. Nejí, nepije, je živá jen z mořského...

Dopsat tuhle větu bylo najednou tolik obtížné, že jsem musel odložit tužku. Už jsem se naučil nelámat věci přes koleno, a tak je nechávám raději plynout. Automatické psaní mě přeneslo do doby, kdy jsem byl malý a hrál si celé dny na pláži, fascinovaně jsem studoval mořská zvířata a nekonečné, věčné hodiny si stavěl hrady. To až později jsem přišel na to, že mé hrady nemohou stát na sloupech ze soli a písku. Dnes jsem tady, v našem ateliéru, a všechny své potíže pomalu vymalovávám a zhmotňuji na plátna, abych se s nimi mohl lépe vypořádat. Ten samotný proces mě léčí, a chvíle malování, toho absolutního ponoření se do obrazu, jsou tím, co mě přenáší do stavu klidu a tiché spokojenosti. V těch momentech se veškeré pnutí ve mně rozpouští a já mohu volně dýchat. Dívám se na své pečlivě srovnané barvy a štětce, na zašpiněnou podlahu, na všechny obrazy, a prostupuje mnou radost a očekávání věcí příštích. Budu malovat rytíře zahaleného v brnění, který se setkává s nahým člověkem. Ten rytíř, to jsem já – a to brnění mě nechránilo, ale svazovalo mě a nedovolovalo mi kontakt s lidmi kolem mě. I ten nahý člověk jsem já – svobodný a beze strachu, připravený vypořádávat se s okolním světem bez zbytečných vrstev železa a mědi.


 

Přišla.

Přišla Constance, aby mohla pokračovat na svém nejnovějším plátně, velkém autoportrétu na koni. Přivezla kvůli tomu do ateliéru i sochu koně od nějakého svého kamaráda. Vidím jí moc rád, je to skvělá holka, vždycky mi pomáhá; k posledním narozeninám mi dala hrnec, abych si doma mohl uvařit něco k jídlu, a když je nejhůř, půjčí mi i nějakou tu korunu. Maluje jinak než já, věci technicky propracované, v potemnělé barevnosti, na pomezí realismu a absurdna, jak ona sama říká. A to mám rád, rozmanitost, ale zároveň tolerance a upřímnost, to dělá náš ateliér ateliérem. I když je pravda, že se s Philippem někdy dokážou pohádat do krve o tom, co je a co není doopravdy živé a pravdivé v jejich obrazech. „Teda ty kalhoty jsou placatý, neee!" vytrhne mě Constance ze snění tím, že si zoufá nad zobrazením své nohy na plátně. Je hezká, má dlouhé, tmavé, trochu kudrnaté vlasy, velké tmavé oči, skobovitý nos a pěkná ústa, která si často, tak jako dnes, maluje výrazně červenou rtěnkou. Jeden čas jsem do ní byl zamilovaný, ale trvalo to jen krátce. Brzy jsme si vyjasnili, jaký je náš vztah, a dnes můžu říct, že jsme přátelé a téměř každodenní souputníci na malířské cestě. Jen z dálky pozoruji její milostná dobrodružství, muže, kteří se kolem ní točí, kteří jí obdivují a kteří s ní zápasí, a jsem vlastně rád, že jsem se toho nikdy skutečně neúčastnil.


 

A nechala.

Moje drahá Constance už ve svém životě nechala pěkných pár kluků bloudit v citových propastech, slézat hory přitažlivosti a klesat do hlubin zoufalého odcizení. Až postupem času zjistila, že to je její program, systém. Má přesně vypracovaný plán, jak donutit nějakého muže, aby po ní šílel, aby se do ní zamiloval a aby jí byl bezmezně oddaný. Kdysi mi k tomu řekla: „Víš, to jsou chvíle, kdy můžu udělat cokoli, cokoli na světě, a on mě stejně bude milovat." Opírala se bradou o dlaň ruky, ve které mezi prostředníčkem a ukazováčkem svírala nedokouřenou cigaretu. Potáhla a rozkašlala se. „Kurva," očima trochu zamženýma od vína hledala popelník, kam by jí neelegantně típla. „Chápeš, on mě pak stejně opustí... nebo já jeho, ale tyhlety momenty jsou prostě nádherný." Nakonec to vzdala a hodila cigáro do prázdné sklenky. Já už se delší čas snažím nekouřit a nepít, a tak jsem byl rád, že jsme seděli venku, na zahrádce našeho oblíbeného baru, a mohli jsme se občas podívat na hvězdy, které na nás shora mrkaly jako šílené. Odehnal jsem zbytky dýmu. „Jo, když je muž zamilovaný, dokáže postavit most přes jakoukoli řeku," podotkl jsem a prsty vyťukával do stolu melodii písničky, která mi ten den nešla z hlavy. Pak jsem se podíval do ulice; zdálo se mi, že v přímce za Constancinou hlavou vidím známou postavu. Skoro jsem vykřikl: „Hele, podívej! Philippe!" Vstal jsem a zamával. Za chvíli už byl usazený vedle Constance, naproti mně. „Tak jak to jde, přátelé?" optal se. „Ale řešíme tady takové ty těžké, vztahové věci," řekl jsem se smíchem, protože se zdálo, že kamarádka ztratila chuť k řeči. „Aha," pokýval hlavou Philippe. „No to není legrace, tohleto... Se vztahama je to pořád něco, když je člověk má." Trochu se usmíval; žertoval, ale oči se mu leskly jako po flámu.


 

Bloudit.

S Philippem není v poslední době lehké vyjít. Nějak jsme se odcizili, a to jsme si byli jeden čas hodně blízko. Nelíbí se mi ani za mák to, jak teď pije, hulí, jak vyvádí a úplně na nás s Constancí kašle. Pro svoje zábavy si pochopitelně nachází jiné, „lepší" kamarády. I já jsem kdysi docela chlastal, vlastně to bylo zhruba v jeho věku, ale to už mě přešlo. Uplynulo několik let a já jsem jinde. Vím, že mi to škodilo a dnes bych se do té doby nechtěl vrátit, ač to mělo i svá plus a odhalil jsem spoustu věcí. Bloudit při hledání cesty je normální, tak moc, jak jen něco normálního může být. Dnes jsem tady; vykročil jsem na cestu, která se sice může měnit každý den, ale našel jsem jí, a tak můžu jen pozorovat potácejícího se Philippa. Mám občas vztek, protože pije, skoro jako kdyby se chtěl vymazat ze světa, jako kdyby chtěl zničit všechno, co ho dělá jedinečným. Faktem je, že měl kdysi krásnou holku, ne nepodobnou Constance, která mu tak trochu zlomila srdce. Nerad o tom mluví, člověk aby z něj něco páčil heverem. Z náznaků jsem ale pochopil, že se rozešli a Philippe prostě usoudil, že se na tyhlety normální vztahy nehodí. Když se ženám nedá věřit a jen vás svazují, proč si je neuchovat raději jako úžasné bytosti, milenky, skvělé kamarádky, které si můžete držet si od těla? Tak si to nastavil, a tím pochopitelně jen zvýšil svou přitažlivost pro opačné pohlaví. Philippe nikdy nevyhledával nezávazný sex; ten si vždycky našel jeho.


 

Své myšlenky.

Asi jsem se trochu ponořil do svých myšlenek, protože jsem najednou zjistil, že na mě kdosi mluví. Aha, rozhlédl jsem se kolem, to je přece Constance, jsme spolu v ateliéru. „Dobře to jde, dobře. Píšu si do deníku. Už kolikátou stranu, o tom co se stalo včera, a taky jen tak nechávám proudit myšlenky." Poklepal jsem na stránku črtacího bloku. „Už se těším, jak budu malovat ten poslední obraz. To bude něco, už jsem si na to i koupil barvy." Constance se rukou zapřela o moje rameno, zvedla levou nohu a začala jí dostávat z vysoké kozačky. „No tak to je božácký. Promiň, jen si potřebuju zout tyhlety šílený boty," trochu se na mě usmála a dál tahala za podpatek. „Jasně, jasně, jen je dostaň dolů," zasmál jsem se. A když konečně vytrhla nohu z toho vězení, červený samet uvnitř obuvi mi znovu připomněl Philippa. To jsem takhle jednou přišel do ateliéru malovat, celý unavený z dlouhého skicování venku, ale natěšený na práci, která mě čekala. Otevřel jsem dveře a zjistil jsem, že Philippe je tu, oblečený v rudém županu a křepčí na těžko popsatelnou hudbu. „Giancarlo! Vítej!" vrhl se ke mně, objal mě a pak hned zase odtančil pryč. „Philippe," dosedl jsem trochu ztěžka do svého oblíbeného zeleného křesla. „Co to děláš?" „Co dělám?" zastavil se, maličko nechápavě se na mne podíval, přitančil zpět, po cestě vzal jednu ze židlí, postavil ji ke mně, posadil se, zapřel si lokty o stehna a důvěrně se ke mně naklonil. „Cestuju, kamaráde, cestuju." „Cestuješ, jo?" prohodil jsem, najednou jsem cítil únavu ve všech končetinách, ztěžknul mi i malíček levé ruky. „Je to tak. Cestuju mezi svými obrazy. Cestuju mezi lidmi, kteří mě ovlivnili." „Mezi obrazy..." „No ano," Philippe spojil ruce a trochu s nimi potřásl mezi koleny, aby zdůraznil to, co bude následovat. Pak je rozpřáhl v širokém gestu. „Představ si obrovský, dlouhý ateliér, už k večeru, poslední světlo se odráží od šachovnicové, kachlíčkové podlahy. Je černobílá a já po ní pomalu jdu směrem kupředu. Po mé levici jsou vyskládaná plátna, spousty obrazů od různých malířů, vždy jen pár jich je otočených tak, že můžeš vidět, co je na nich namalováno. A já je míjím, stejně jako postavy, které stojí mezi nimi a říkají mi, co je malování a co není, jak být dobrý, jak lepší, a jak se o to vůbec nesnažit. Jak přijít na smysl, jak si potvrdit, že žádný smysl není, jak vidět to i ono a jak se nedívat očima... To všechno mi sdělují a já jdu dál, pořád dál. Protože tohle už jsem slyšel, tamto už jsem viděl, a teď hledám něco nového, něco dalšího, protože to pořád nestačí, kamaráde, ještě je to málo..." „Aha," přikývl jsem, rozuměl jsem tomu, asi ne úplně, ale přesto. Philippe byl můj přítel, a tak jsem řekl: „Mám tě rád, Philippe." A on se na mě smutně usmál a potřásl hlavou.


 

Místností.

Ta představa nekonečné místnosti mě ještě nějaký čas pronásledovala. Zdálo se mi, že Philippe si tuhle představu vyloženě užíval, ale mě připadala děsivá. Tolik lidí a věcí v hlavě... Já se snažím nezahlcovat se příliš, zkušenost mě naučila. Constance se konečně podařilo převléci se do pracovního, měla na sobě své oblíbené montérky, kdysi asi modré, ale dnes hrající všemi barvami. „A co ty? Jak se máš?" došlo mi, že jsem se ani nezeptal. Odtrhla zamyšlený podhled od svého obrazu: „Ale jo, jde to." „A přijde za tebou dnes ten týpek?" nedalo mi to. „Asi jo," pokrčila rameny Constance, ale bylo jasné, že jí na tom záleží. Věděl jsem, že s ním ráda flirtuje, ráda se s ním baví o blbostech a nenápadně si přitom namotává na prst pramen jeho dlouhých tmavých vlasů. Byl jejím posledním povyražením, oba toho ve skutečnosti o tom druhém moc nevěděli, ale na tom nezáleželo. Pasovali k sobě tou touhou po naplnění skrze jinou osobu, tím smutkem po vzácných momentech radosti, které snad ani neproběhly. Snažili se v tom druhém odkrýt, proč tomu tak je. Snažili se i zapomenout na každodenní běh za štěstím, který se měnil v krvavý maraton. Chápal jsem, co je dva k sobě tak táhne, ale pro mě on žil ve zcela jiném světě, a nebyl jsem úplně nadšený z toho, když tenhle svůj vesmír přinesl k nám do ateliéru. Constance to asi i došlo, protože dodala: „Jestli přijde, přesuneme se do kuchyňky, ať tě tady nerušíme." „Fajn," kývnul jsem na ní, ale kamarádka už si s přimhouřenýma očima zase prohlížela svůj velký jezdecký autoportrét.


 

Nebylo.

Malování nás všechny drželo nad vodou i v dobách, kdy nic nebylo snadné. Touha nás hnala dál a i díky ní jsme si plácli a pronajali si společný prostor. Naše povahy jsou dost rozdílné a někdy si navzájem nerozumíme ani trochu. Díváme se na obrazy toho druhého a nic nám neříkají – a to je vlastně pro malíře nejhorší vizitka; když nezpůsobí v divákovi žádnou reakci. Ale tak už to chodí, každý z nás oslovuje svým dílem jinou skupinu lidí, což je na jednu stranu vlastně dobře; nikdy jsme si nebyli konkurencí. Zvláštní, jak to někdy funguje. Já se skrze své obrazy léčím, to bylo vždycky důležité. Tahle společnost je tak podivná... A já se často ptám, jak se mám vyléčit ve světě nemocných lidí? Jde to hlavně skrze to malování, i když ani to bohužel někdy nestačí a stává se pouhým únikem od reality, místo toho, aby jí rozšiřovalo, aby dávalo vidět, co často okem přehlížíme, to, co možná běžně ani nemůžeme vidět. Ano, Philippe si z tohohle cestování za realitu před časem udělal vlastně program, ať už pitím nebo způsobem, jakým přemýšlí nad obrazy. Jde mu to ale pochopitelně těžko, protože zavírat zcela oči před tím, co je, je nejenom hloupé, ale v podstatě nemožné. Vnitřně pořád není spokojený, stále nemá pocit, že to je ono, že se dostal tam, že se aspoň dostal na cestu. Není šťastný a ve snaze osvobodit se, se neustále více a více zaplétá do okovů. Jednou je snad zpřetrhá, ale kdo ví, kdy to bude?


 

To poprvé.

Když jsem si to poprvé připustil, bylo vlastně už pozdě. Snažit se jít dál svou cestou, vpřed, zbytečně se nezastavovat a neblokovat – to se mi, zdá se, dařilo. Ale kde se schovávala láska? Kde? Dovršil jsem Kristova léta, ale deus ex machina nikde. Stále jsem vlastně sám. Chtěl bych tu ženu, kvůli které bych postavil most přes jakoukoli řeku. Jenže bylo i období, kdy jsem vlastně nedokázal s nikým ani pořádně mluvit, natož abych balil pěkné holky. Občas je mi smutno, je mi smutno z toho, že i když mám svůj život teď v pořádku, vlastně ho nemůžu s nikým sdílet. Mám přátele, to ano, ale někdy to nestačí. Jsem i moc rád sám, procházím se, poslouchám hudbu, jsem spokojený ve svém bytě... Když mám co dělat, nevnímám to. Pořád se musím uzdravovat nebo aspoň udržovat v rovnováze. Tohle jsou mé okovy, mé brnění, které mě tíží a táhne k zemi. To až časem jsem zjistil, že všichni něco takového máme. Dívám se optimisticky do budoucnosti, přesto na mne občas padne taková těžko popsatelná tíseň. Jak vůbec může člověk tvořit krásné věci, když si uvnitř sebe nosí to nejhorší svinstvo? Můžou se všechny ty negace transformovat? Nevím, občas v dlaních cítím určité transcendence a připadám si šíleně a šťastně zároveň. Mělo by to jít, mělo by to být možné. Nic není stvořeného jako neměnné. O tom jsme se už brzy měli přesvědčit všichni tři. Do našich životů totiž vstoupila Una.


 

Ale stejně.

Byli jsme na večírku naší alma mater, malířské akademie. Vždycky jsou to zběsilé akce, ale stejně tam jdete, protože prostě nemůžete jinak. Potkáte tam tuny známých lidí, popovídáte si a na chvíli si, zvlášť když se trochu napijete nebo načicháte dýmu, připadáte doma, mezi svými. Constance, ač na kordy snad s půlkou umělecké scény, tyhle akce vyloženě zbožňovala. Ta druhá půlka, se kterou se bavila, totiž vždycky poskytovala dostatečnou zásobu pěkných mužů, mužů, z nichž někteří se snadno zbláznili do jejích tmavých očí a živelného šarmu. Občas jí to už ale taky unavovalo, a tenhle večer, kdy se kolem ní vytrvale motali dokonce čtyři, jim nakonec utekla... Za námi. „Giancarlo!" chytla se mé ruky jako záchranného lana. Do ucha mi zakřičela, abych jí slyšel přes ten hluk kolem; dunící hudbu, desítky hlasů diskutujících o všem, ale o ničem důležitém. „Pojďme na chvíli na nějaké klidnější místo!" Přikývl jsem a začali jsme se proplétat davem, ze kterého se nějakým zázračným zákonem přitažlivosti vynořil Philippe, takže už za pár vteřin jsme tvořili hada směřujícího co nejdál od davů. Zastavili jsme se až na konci východního křídla, v zapadlém koutě u výtahu, obklopení konečně jen obrazy, které se tu na chodbě krčily vedle sebe a doufaly, že na ně někdo nezvrhne víno. „Ach kluci, konečně někdo normální." Constance se jednou rukou opírala o moje rameno, druhou o Philippovo a snažila se ulevit bolavým nohám, na nichž měla klasicky boty na vysokém podpatku. Philippe se na ně podíval: „Hezké botičky, i když dost nepraktické... Ale je fakt, že takhle máš alespoň sto šedesát centimetrů." „Philippe!" pohoršila se Constance, ale smála se u toho. „A co teď?" zeptal jsem se. „Hmmm... počkej," Philippe šátral v kapsách, až nakonec vytáhl svazek klíčů. „Mohli bychom konečně do třinácté komnaty, ne?" zajiskřilo mu v očích a zacinkal na nás. „Nenééé!" vykřikla Constance v ohromení. „Kdes je sebral? Ne dobře, radši nic neříkej! Jdem!" A už nás oba táhla k výtahu.


 

Se vždycky.

My tři jsme se vždycky stávali katalyzátorem podivných dějů, ať už každý zvlášť, nebo všichni dohromady. A většinou jsme pro to ani nemuseli nic moc zvláštního dělat, ty události si nás prostě přitahují a je jim jedno, jestli souhlasíme nebo ne. Stáli jsme namačkaní ve výtahu a Philippe se snažil otočit klíčem v zámku, který byl, spolu s tlačítkem „*", vklíněný mezi patra 1 a 2. „Počkej!" vyhrkla Constance, odstrčila Philippovu ruku a chvíli marně zápasila. „Jsi si jistý, že sem má fakt pasovat?" otočila se nakonec a prošpikovala kamaráda vyčítavým pohledem. „Hele, tak teď to zkusím já," navrhl jsem, a když jsem vzal klíč do ruky, cítil jsem teplo a trochu mastnoty z rukou mých přátel, které na něm utkvělo. Bylo to vlastně příjemné a já jsem jím otočil jako nic. „A jedem," řekl jsem spokojeně a výtah sebou skutečně trhl a my na sebe vrhli rozzářené pohledy. Za okamžik se otevřely dveře na boku a my vstoupili do útulného ateliéru se střešním oknem a dokonce malým dřevěným patrem, ke kterému vedlo točité schodiště. Neměl jsem tušení, kde přesně se tahle místnost v budově nachází, a to jsem tu studoval a pobýval skoro každý den celých šest let. Světlo tu teď dávalo mnoho stojacích lamp, rozesetých mezi stojany, obrazy, stoly, křesly a další klasickou pracovní a odpočívací veteší. Co tu ale bylo rozdílné od velkých ateliérů jinde po budově, byl ten skutečně příjemný pocit domova, ani u nás jsem se takhle dobře nikdy necítil. Podíval jsem se do obličejů svých přátel a došlo mi, že to musí také vnímat. Constance měla vážnou tvář, ale s uvolněnými rysy – jako kdyby vstoupila do chrámu, chrámu svého skutečného náboženství – malířství, a teď nasávala tu pokojnou a přitom monumentální atmosféru místa. Philippe měl oči soustředěné, ale typicky těkající po všem, co bylo k vidění, zatímco se dotýkal hrubé desky nejbližšího stolu. Vlastně jsme až leknutím nadskočili, když se na nás zpoza harampádí vpravo vepředu snesl hlas: „Ahoj... Dáte si kafe?"


 

Cítily.

Před pár lety, čerstvě po tom, co i Constance a Philippe opustili Akademii a my si konečně zařídili náš společný ateliér, jsme v euforické náladě uspořádali malou oslavu jen pro nás tři a ten prostor. Je to vlastně takový malý domeček, s kuchyňkou, koupelnou a jednou velkou místností s ateliérovými okny k severu. Když jsme ho našli, byl strašně zanedbaný a prázdný, dnes je naopak zavalený věcmi a občas příšerně špinavý, to pokud zrovna všechen čas dáváme malování. Ten mejdan tehdy byl krásný, udělali jsme si takový půlnoční piknik; deky na zemi, kolem nás rozestavěné svíčky, povídali jsme si, jedli, hráli karty, a pak jsme se dostali i k výkladu. Věštění z karet není moje silná stránka, ale Philippe i Constance jsou jím fascinovaní. A musím říct, že to působilo skutečně magicky, nejdřív se toho ujala Constance a vypadala u toho jako velekněžka, černé vlasy v uzlu, nohy složené pod sebou. Pak se díval i Philippe, už ani nevím, co jim vyšlo, dokonale si vybavuji jen Philippova závěrečná slova: „Tak uvidíme, jestli to ty karty cítily, hmm... jestli jsme to cítili my." A obraz toho, jak jsou oba soustředěně sklonění nad červenočernou kostkovanou dekou a měkké světlo svíček jim kreslí na tváře pohyblivé stíny. Vypadali trochu jako při malování, tak klidní, uvolnění, jakoby prázdní. Nechtěl jsem, aby ta noc skončila, a taky jsme se ráno probudili na zemi, tři koťata v pelechu, a šli jsme na snídani. Připadali jsme si ještě trochu jako opilí po tom dlouhém ponocování, srkali jsme kafe a jen se na sebe občas usmáli. Nepotřebovali jsme mluvit, nechtěli jsme mluvit, jen jsme vychutnávali společnou chvíli, veděli jsme, že nás nečeká vždy taková idylka, že až se zvedneme, až promluvíme, tak trochu prolomíme to kouzlo, tu křehkou křišťálovou stěnu. Přijdou hádky kvůli blbostem, kvůli nepořádku, penězům, kvůli našim přístupům k malování, kvůli rozdílnosti našich charakterů... Ale věděli jsme, že jsme to tak chtěli a neměnili bychom. Ještě jsme si pořád nedokázali představit, jak těžké to někdy bude, až na nás všechny plně dolehne každodenní realita. Všichni jsme se moc těšili, i byli trochu naivní, správně naivní, řekl bych.

 

Poněkud svázané.

Nastalo období, kdy jsme nesmírně toužili po tom být sami sebou. Nevím, proč to bylo zrovna tak aktuální téma, pro nás pro všechny naráz, asi to viselo ve vzduchu. Vyrovnávali jsme se s tím pochopitelně každý po svém. Já jsem se načas definitivně zbláznil a museli mě hospitalizovat, uvědomil jsem si, že se chci uzdravovat a uzdravit a dnes na tom pracuju každý den. Philippe se obrátil k nejrůznějším okultním vědám, falešným i pravým prorokům, jiným malířům, svým starým profesorům a všude hledal to „něco", co by mu osvětlilo vlastní cestu. Občas se z bezradnosti opil skoro do bezvědomí a ráno v ateliéru zvracel do koše. Constance se utápěla v obavách, obavách o všechno a tak chtěla získat co největší kontrolu nad sebou a svým okolím. Trápila se nad vším, od toho, jestli skutečně zavřela kohoutek, až po to, jestli ji náhodou někdo neukradne její nápady či myšlenky. Byl jsem pryč, úplně mimo, ale zpětně jsem se dozvěděl, že je div, že se v té době navzájem nezabili. Constance šílela z „floutkovského, debilního chování" Philippa, a ten prostě nechápal, nedokázal vnímat, jaké utrpení vlastně kamarádce způsobuje svou neřízeností. Připadalo mu, že její postoje k životu i malování jsou svázané, ztuhlé a nepravdivé. Nejprve spolu bojovali, hádali se, ale pak přešli do stavu tiché rezignace a chladu. Myslím, že to hlavně kvůli mně a společné starosti o to, abych se měl kam vrátit, do známého prostředí, to vydrželi. I tak mezi nimi občas, ač jen zřídka, proběhl ten záchvěv spojení, který nás dal kdysi dohromady. Když v soustředěnosti malovali, dařilo se jim, a pak se celí hladoví sháněli po kusu žvance; když hledali hřebíky nebo sponkovačku pro přichycení plátna; když se do oken ateliéru opíralo slunce ve zvláštních barvách... Dokázali se spolu zase bavit a já věděl, že naše spojenectví neopustí.


 

Byly zvyklé.

„Rádi," řekl Philippe, který se jako první vzpamatoval z přítomnosti další osoby v záhadném ateliéru. Dalo se vlastně čekat, že v tom zabydleném prostoru někdo bude, ale zdál se zprvu tak zvláštně odpočívající, jakoby si ten malíř zrovna odskočil pryč a nechal místnost dýchat, žít si vlastním životem. Zahlédl jsem plamen přenosného vařiče a za chvíli už konvička prskala a cítil jsem lahodnou, hořkokyselou vůni kávy. „Sedněte si," ozval se hlas znovu a konečně jsem uviděl jeho majitelku; vstoupila do světla nejbližší lampy, se dvěma malými šálky v rukou. Jeden podávala Constanci a druhý mně. Nevím vůbec, co jsem říkal a jak se mi vůbec podařilo převzít svůj nápoj, snad se mi i třásly ruce. Byly zvyklé na všelicos, ale tohle... Dívka byla nádherná a hlavně podivně povědomá, nemohl jsem se na ni přestat dívat. Chvilku jsem jí hleděl do očí – byly zelenomodré s hnědými flíčky, stíněné dlouhými černými řasami. Ústa měla široká a dlouhé měděné vlasy rámovaly ostře řezanou tvář. Na dlouhém štíhlém krku jí visela mušle na koženém řemínku, na sobě měla tmavě modré tričko a volné kalhoty. Nechápal jsem, co se to děje. Za okamžik už podávala šálek i Philippovi, ten se na ní podíval postranním pohledem a dál se zaobíral stolem vedle sebe, prohlížel si štětce a prohraboval skici, a z toho jsem poznal, že ho taky něčím vykolejila. Constance se s chutí zhroutila do pohodlného křesla a teď se zájmem pozorovala ženu, která si sedla vedle ní. „Vážně si nesednete, kluci?" zeptala se neznámá a upila ze své kávy. Mírně jsem zavrtěl hlavou, ale nakonec jsem si našel židli, Philippe se k nám přiblížil, ale zůstal stát. „Co je tohle za místo?" zeptala se Constance. „Přece třináctý ateliér, ne?" zasmála tiše dívka/žena. Nedokázal jsem odhadnout, kolik by jí mohlo být let. „Jen pár lidí se sem za svůj malířský život dostane," mrkla na nás, a pak se rozesmála hlasitěji. Nebylo mi jasné, jak to myslí, ale smál jsem se taky. Nešlo to jinak. Philippe se trochu pousmál a Constance se zamračila. „Takže ty jsi externí profesorka? Vedoucí zahraničního ateliéru?" „No vlastně by se to tak dalo říct," pokývala hlavou ze strany na stranu. „Jmenuji se Una," pokračovala, „A když se mnou budete chtít konzultovat svou práci... Budu ráda." Jen jsme na ní zírali. „Máte tu možnost, nikdo vás nenutí," podívala se postupně na každého z nás. Věděl jsem, že budu chtít.


 

Na volnost.

„Dám vám vaše klíče," Una se zvedla a přešla ke stolu, u kterého stále postával Philippe. Chvíli se přehrabovala v papírech a dalších věcech, až vytáhla malou dřevěnou krabičku. Když se vrátila k nám, pod světlo lampy, všiml jsem si, že jsou na ní umně vyřezané vzory růží, které ale nepůsobí ani trochu kýčovitě. Spíš jako modlitba. Otevřela jí a vytáhla dva menší, zlaté kousky kovu. Jeden podala mě a druhý Constance. Usmívala se na nás. „Kdykoliv mě budete chtít navštívit, přijďte. Potrpím si na volnost. S tímhle se sem dostanete bez problémů." Pak vzhlédla k Philippovi a tvář jí trochu pohasla. „Pro tebe zlatý klíč nemám. Bude ti muset stačit ten, co už máš." „No... co nadělám," pokrčil rameny. Una se podívala postupně na všechny z nás, nic neřekla, ale ovzduší se změnilo a my nebyli nijak nepříjemně vyhození pryč, prostě tu najednou pro nás nebyl ten správný čas. Constance ke mně natáhla ruku, abych jí pomohl vstát. „Tak zatím ahoj," rozloučila se s Unou. Já jsem jí podal ruku. Po cestě se Constance zahákla do Philippa, který se stále díval do stolu, natočený směrem k Uně, a táhla ho k výtahu. V téhle krabí sestavě jsme i nastoupili. „Ahoj," vzhlédl nakonec Philippe a já jsem se zrovna otočil, takže jsem viděl, jak nám profesorka pokynula, než se dveře zavřely. Dolů jsme sjeli v tichu, a teprve, když jsme vystoupili, jsme se po sobě podívali. „Ty jo, to bylo zvláštní..." zavrtěl jsem hlavou. „Jo, mám pocit, jako kdybych už jí dávno znala," Constance zněla skutečně unaveně. Nezvykle zamlklý Philippe teď pozoroval můj zlatý klíč, který jsem stále držel v ruce. Zvedl jsem ho k očím. „Hele, je na něm něco vyrytého!" „Ukaž!" zvolala Constance. „Na tom mém taky?" došlo jí vzápětí. „No jo, podívejte." Dali jsme klíče vedle sebe, a tak jsme na obou mohli krásně přečíst drobný zdobný nápis AInima Rea.


 

Mořského.

Philippovo hledání dále pokračovalo a při tom se čím dál tím více rozplýval v niveč. Od naší podivné návštěvy s příchutí mořského vzduchu se zdálo, že se dostal do jakéhosi meziprostoru. S námi v realitě nepobýval už vůbec, ale ani se nedostával na jinou stranu, do volného, všeobímajícího prostoru, kde je všechno spojené v jednom. Zasekl se na přechodové chodbě, kde chodil stále dokola a jen občas k němu přišel záblesk z té či oné strany. Nic však z jedné strany nepřecházelo na tu druhou, zůstávalo to s ním v nijakém prostoru, kde to odumíralo. Geniální nápady se nikdy netransformovaly do jeho rukou tak, aby je mohl přetvořit v hmatatelnou strukturu. Běžný svět ho nedokázal inspirovat a těšit. S Constance jsme se na to dívali a nebyli jsme schopní nic dělat. A Constance ani nechtěla, protože na něj byla pořád naštvaná a nedokázala pochopit, proč se tak zacyklil. „On prostě nechce, všechno je mu jedno!" práskla naštvaně plechovkou od barvy, když jsme se o tom bavili sami dva v ateliéru. „Jeho život nestojí za nic, protože se tak rozhodl! On měl na výběr! Může to vidět, ale je mu to fuk!" Zuřivě seškrábávala kus zaschlé titanové bílé ze své improvizované palety. Byl jsem rád, že to říká, a taky, že z ní jde tahleta živá energie, které jsem měl zrovna ten den pomálu. „Ty Constance, nechceš vyrazit na výlet?" „To bysme mohli, viď? Už mi tady z toho hrabe."


 

Pobřeží.

Oba jsme toužili po moři a po volnosti nekonečných pláží, a tak jsme se vydali na pobřeží. Jak to bylo jiné, než před lety, když jsem byl menší a uvězněný ve svých představách. Teď jsem se dotýkal písku a chápal jsem ho; vím, že není ke stavění a konzervování, ale k pohybu a proměnám. Dokážu si ho vychutnávat, jako přítele, který vás obejme ve vřelých rukou. Ležím a je to nejkrásnější pocit, jen poslouchat nárazy vln, zvuky ptáků a lidí. Zvedl jsem hlavu a přes sluneční paprsky jsem trochu mžoural na Constance. Zdála se ztracená ve vlastních myšlenkách, už ani ne smutná, za hranicí, až v rezignaci, která přinese buď depresi, nebo smích. Před chvílí jsme se bavili, házeli po sobě malé mušle a představovali si, jaké by to bylo mít je místo očí, nebo vlasů, nebo nehtů... Constance prosívala pravou rukou písek a levou kreslila drobné vlnky na umetený plácek před sebou. „Proč zažiju takovouhle věc, takovýhle kouzelný den s přítelem, ale nikdy ne s mužem, se kterým chodím?" „Jak to, že nezažiješ?" „Nezažiju," pokrčila rameny. „Není to nikdy tak uvolněné, tak svobodné, tak bez nutnosti se bavit, bez nutnosti být pořád ve střehu, nebo jak to říct..." „Hmmhm, ve střehu jo?" „No jo, ty mě prostě bereš takovou, jaká jsem, nemusím ti plnit všechny tvoje touhy, tvoje představy o dokonalé ženě, nevyžaduješ to ode mě, ani nahlas, ani podvědomě," zarývala prsty do písku. „To se nedá snést. My si můžeme povídat o čemkoli, i o tom, kdo se nám líbí a tak. Dokonce i tom, že já se ti kdysi na chviličku líbila!" „To máš pravdu," položil jsem zase hlavu. „Ale ani mít jen skvělé přátele ti nestačí," pokračoval jsem a najednou jsem si ještě plněji uvědomoval, jak si každý občas stavíme své hrady na sloupech ze soli a písku. Odvrátil jsem tvář od Constance. V dálce jsem uviděl kráčet postavu mořem, měla na sobě dlouhé šaty a měděné vlasy jí vlály ve větru.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený