Una - II. část

Una » Una - II. část


Ten tlak se nedal snést.
Nechtěla být sama, ale ani nechtěla být obestavěná cizím harampádím.
Proč se nedokázala rozhodnout, to nevěděla.
Snažila se na to přijít.

 

Ten tlak.

Nebylo a není jednoduché vyrovnávat se každý den s tím tlakem. Všechno musí být hned. Musíš být dobrý, lepší a hlavně se nezastavovat. Kdybys to nedejbože udělal, třeba bys začal přemýšlet – a to by bylo peklo. Přitom jako bychom už nikdo skutečně nemysleli, a nikdo jsme nebyl zdravý. Pro iluzi čehosi „správného" zanedbáváme takové věci jako cit, srdce, vášeň, duše a vidění. Nedává to moc smysl a není to ani trochu příjemné. Jak by taky mohlo?
Rád se jen tak dívám, moc rád pozoruju jiné lidi, když si povídají, když sedí smutně na lavičce, když soustředěně luští křížovku... Nepředstavuju si, o čem přemýšlí nebo jaké jsou jejich životy, ne... Zajímá mě to čisté tady a teď, jak působí, co z nich jde – to je fascinující. Vypadá to, jako bych byl nějaký šmírák - musím se tomu smát. Ale mě prostě baví, když jsou lidé odhalení, živí a spontánní, ne jako jsem byl já, zahalený ve svém brnění. Když je kreslím a skicuju, vydávám se jim taky trochu všanc, odhaluju sebe možná i víc než oni. Nakonec jsou to moje věci, které se proderou na papír, moje věci, které tu zůstanou o trochu déle než ty minuty, než ta paní támhle dopije kafe, zvedne se a odejde pryč. Nikdy jsem se ale nebál, možná proto, že tak strašně dychtím po tom spojení s lidmi, nejen se světem kdesi, že mě ani nenapadaly důvody, proč mít strach. Až zkušenosti mě naučily, že ne všichni to se mnou myslí dobře, a že někteří i lžou bez zjevných důvodů, jen tak, pro potěšení, že někteří lidé jsou prostě hajzlové, a já s tím musím, a hlavně chci umět pracovat.


 

Se nedal.

Constance konečně zažívala lepší období. Ten podivný dlouhovlasý týpek zmizel z jejího života, a už nějaký čas chodila s jedním až překvapivě normálním klukem. A co je hlavní, našla ještě větší extatické potěšení v malbě. Pomalu se oprostila od toho, co by někdo jiný přivítal, a taky od toho, co si kdo pomyslí, a vrhla se do toho po hlavě. Maká teď pořád, zlepšuje se v technice, v provedení, i ve vyjadřování nejniternějších pocitů a myšlenek. Na ostatní lidi působí až magneticky, bez rozdílu věku a pohlaví. Je to až legrační pozorovat a je to i úžasně hřejivé. Už je to pár měsíců, co oba tu a tam skočíme za Unou, do „třináctého ateliéru". Většinou ale každý zvlášť, nějak nám to dohromady nevychází, a vlastně je to takhle i lepší. Oba dva máme jiný rytmus, který se nedá zcela synchronizovat. Malování, prožívání, povídání si s Unou... Tuhle jsem tam byl, zase večer, lampy svítily, káva voněla a pohodlná křesla lákala k sezení. Mluvili jsme, ani nevím, o čem všem. Ten pocit byl ale tak klidný a bezpečný, i když jsme narazili na těžší témata a já jsem trochu brečel. S Unou je zvláštní si povídat. Je to, jako kdyby v sobě měla tak stokrát víc odpovědí, než kolik je na světě otázek. Takže se nakonec i z těch odpovědí stávají otázky. Nebo minimálně velké otazníky. Smála se, když jsem jí to řekl. „To je krásné... Víš, to bude asi tím, že já sbírám všechny otázky i odpovědi, které kolem mě projdou... A lidé jsou spíš zvyklí si odpovídat, než se ptát. Tak proto jich budu mít víc." Kýval jsem hlavou. „Aspoň si můžu vybrat, najít si tu svou odpověď." „No jistě, o to přece jde, ne?" usmála se a typickým gestem si strčila dlouhé vlasy za ucho, pak se ke mně trochu naklonila. „Dokonce mi jednou někdo řekl, že má se mnou pocit, jako kdyby se přehraboval ve staré truhle, kterou našel na půdě. Nikdy nevíš, jestli na tebe vypadnou nádherné perly po prababičce, nebo chuchvalec pavučinového prachu i s pavoukem." To rozesmálo zase mě. „To je docela pravda." „Hm," povytáhla obočí a pořád se usmívala. „A teď mi pověz, jaký jsi měl den."


 

Snést.

Po dlouhé době přišel Philippe do ateliéru. Byl večer, já s Constance jsme malovali, poslouchali u toho naši oblíbenou hudbu a tu a tam prohodili pár slov. Už dávno jsme tak trochu vzdali snahu navzájem si konzultovat obrazy, ale i tak nás názor toho druhého vždycky zajímal, už jen proto, že to bylo slušné. Skončila písnička a do nastalého ticha se ozvala rána, jak náš souputník rozrazil dveře. Vždycky měl zvláštní smysl pro dramatické načasování. Hned jsem poznal, že je trochu opilý, možná i zhulený, tak jsem se k němu raději vydal. Disk znova začal hrát a dramatické tóny či já nevím co, přinutily Philippa pokleknout, rozpřáhnout ruce a zvolat: „Ooo, nechť se naše dílo stane nesmrtelným, stejně jako naše duše!" Constance jenom zírala a pak se začala smát, nejdřív potichu, ale pak tak trochu vypískla a rozřehtala se na celé kolo, to když se Philippe sklonil a políbil zemi. To ho asi vyčerpalo, rovnou se tedy přitiskl k podlaze, a pak se pomalu otočil, takže nakonec ležel na zádech a díval se do stropu. Sklonil jsem se k němu, usmívaje se, protože vypadal tak komicky... I když to bylo vlastně kruté, protože z něj čišela bolest, že se to téměř nedalo snést. „Teda, Philippe," zakroutil jsem na něj trochu hlavou. „Aaa, kamaráde, už víš, jak přivést plátno k životu?" zaostřil na mě. Pak i na Constance, která mezitím přišla, ještě stále se zbytky dusivého smíchu, štětce v ruce, a sedla si vedle něj na zem. „Teda kámo, vypadáš hrozně," kroutila hlavou. „Ale pobavil jsi mě, to zas jo," zakuckala se a trochu ho pohladila po paži. „Vážně? Tak to je dobře, bavit dámy by měl umět každý kavalír..." zamumlal Philippe. S Constance jsme po sobě hodili pohledem, sklonila se a zašeptala mu do ucha: „Jestli chceš být kavalír, měl bys na tom ještě trochu zapracovat, nemyslíš?" Philippe v odpověď jen zavřel oči.


 

Nechtěla být.

Uvařili jsme mu kafe. Nejdřív ho Constance přemluvila, aby se zvednul a přesunul se do křesla. „No tak, vstávej, už je docela zima na to, abys tu ležel jen tak na zemi. Dělej, ty kavalíre!" dostala ho na nohy. Když upíjel horký životabudič, zabořený ve svém oblíbeném modrém ušáku, a mžoural na nás zlatošedýma očima, vypadal přece jen trochu příčetněji. „Philippe..." Constance se odhodlala promluvit si s ním v klidu, beze vzteku, což se tentokrát výjimečně nezdálo ani tak moc těžké. Vypadal skutečně trochu ztraceně, menší a ještě hubenější než obvykle. „Neblbni," pokračovala. „Dnes jsi trochu jako ten Philippe, co jsem ho poznala před lety, a který mě tak bavil, ale teprve po tom, co máš v sobě bůhví co... To není zrovna nejlepší vizitka pro malíře a ušlechtilého muže." Mrkla na mě. „Nenene... Já jsem úplně v pořádku. A kavalíři taky nejsou svatí přeci," vrtěl vehementně hlavou. „Kdo tady mluví o svatosti?" Philippe pokrčil rameny: „Ty mi říkáš, že se mám chovat jako nějaký svatoušek..." Jak to jen ten Philippe dělá, že stačí pár minut a vždycky Constance vytočí? „Cože? Copak já jsem svatá? My jsme svatí? O to přece vůbec nejde! Jde o to, aby ses nechoval jako totální idiot!" Constance skoro vrčela a Philippe jí nevzrušeně pozoroval. „Svatost nepatří do lidského života a kdo si namlouvá, že může být svatý, lže si do kapsy! Povyšuje se nad ostatní!" Svírala v ruce opěradlo židle, až jí zbělely klouby. „Klid, prosím tě, klid..." snažil jsem se jí uchlácholit, vypadlo to, že se chce na kamaráda vrhnout a uškrtit ho. „Nesnaž se mě uklidnit!" vyjela na mě, pak se však hned zarazila. „Promiň, Giancarlo." „V pohodě," podíval jsem se z Constance na Philippa, ten zrovna zase přikládal hrneček k ústům, zdánlivě či skutečně zcela klidný, rozhodně však stále omámený. „Hele, víš ty co? Byl jsi vůbec někdy za Unou?" napadlo mě. Philippe se trochu rozkašlal, jak mu zaskočilo. „Hmn, ne." „Tak jdi. Nebo pojď se mnou. Chystám se za ní. Myslím si, že byste si mohli dobře promluvit." Mlčel. „Co říkáš, Constance? To je docela dobrý nápad, ne?" zeptal jsem se. „Jo," přikývla, stále trochu mimo z toho, jak se rozčílila; nechtěla být pořád taková, a tak se otočila zpět k Philippovi. „To zní vážně dobře."


 

Sama.

Jednou jsem si vyšel na výlet, bylo to zkraje zimy, jen tak jsem chodil a chodil, dokonce mrzlo a mě pomalu tuhly prsty a bylo to zvláštním způsobem příjemné. Zastavil jsem se na okraji parku, díval se na lavičky, stromy, unavenou trávu... a najednou začalo sněžit. Zvrátil jsem hlavu a lapal jazykem hebké vločky, které zastudily a hned se rozpustily, jako kdyby nikdy neexistovaly. Stál jsem dlouho, hodně dlouho, dokud zem nebyla jako pod bělostnou záclonou a já jsem se necítil lehčeji. Trocha tíhy ze mě spadla, povrch té otupující bolesti se obrušoval. Toho dne mi zemřel otec a já si připadal sám a nesmyslně vržený do světa dospělých, o který jsem nestál. Cosi se zlomilo, věděl jsem, že o další část svého života se skutečně budu muset starat pouze a jenom já sám. Ani jsem netušil, jestli trpěl, když umíral, nevěděl jsem nic. Jen to, že už nežije, a o to se to zdálo absurdnější. Z mého života odešel někdo, kdo se v něm jenom tak mihl, a přesto mě to bolelo, bolelo tak moc, a ještě k tomu jsem mu ani nemohl dát sbohem, uzavřít s ním účty. Nebrečel jsem, ten večer ne, ale asi jsem ve tváři zestárl o spoustu let, protože se vedle mě najednou objevila starostlivá tvář. „Jsi v pořádku?" Sklonil jsem hlavu, začal jsem přikyvovat, ani jsem si jí pořádně neprohlížel, skoro jsem jí nevnímal. Podle hlasu to byla žena. „Neboj se, to, co se říká o čase, je pravda. A taky slova někdy nestačí... a nevyřeší žádný problém." Teď jsem se na ní podíval, ale nedokázal jsem zaostřit, byla jako v mlze. „Běž dál. Jeden moment nahradí léta jen zřídkakdy." Znovu jsem přikývl, jít dál jsem ale nebyl schopen ještě celá staletí, a tak jsem dál stál a rozpouštějící se sníh mi zatékal do bot.


 

Ale ani nechtěla.

Vím, že to byla Una, dneska už to vím skoro jistě. Nesnažím se přijít na to, jak je to možné, ani jak to, že mi to nedošlo už ve chvíli, kdy jsem jí poznal. Nevím proč, spousta mých vzpomínek je zastřená, asi se velká část mého života zabalila, lehla si a nechce být buzena. Chci se uzdravit a spánek je moc důležitý, nesmí se podceňovat, napadalo mě. I Philippe se zkroutil na dvou křeslech přiražených k sobě a usnul. Constance se dostatečně vyzuřila, protože už zase soustředěně malovala a jeho si ostentativně nevšímala. Stejně to ale za půl hodiny nevydržela a hodila přes Philippa jednu ze svých krásných vzorovaných látek, které použila do jednoho obrazu. Já jsem si čmáral v deníku, chroustal u toho sušenku a díval se, jak Constance nanáší na plátno zářivou, svítivě zelenou barvu. Byla původně moje, ale nikdy jsem jí ani neotevřel. Daroval jsem jí kamarádce za to, že se o mě v nesnázích starala a kupovala mi jídlo. Constance teď díky ní vytvářela nový rozměr obrazů a byla šťastná. „Kdybys mi tenkrát tu šílenou barvu nedal, třeba by mě to vůbec nenapadlo," řekla mi, když malovala zjednodušenou siluetu vlka, který běžel přes iluzivně, realisticky namalovanou louku. Zamyšleně jsem dál šrafoval jemného, drobného rytíře a nechával svýma rukama proudit energii. Philippe si ze spaní povzdechl a přerušil tak na okamžik šustivý zvuk Constancina štětce. Rozvířený prach se usazoval, ale já měl pocit, že je tu pořád něco nevysloveného. Měl jsem dojem, že bych měl Philippovi podat pomocnou ruku. Vytáčel mě, ale i on byl mým přítelem a oporou. Otázkou zůstavalo, co pro něj mohu udělat, a je-li to možné, když o to nestojí. Tahle situace snad ale ani nechtěla obezřetnost a pochyby, lepší když budu konat.


 

Být obestavěná.

Často jsme vyráželi z našeho ateliéru do plenéru, dávno před tím, než se to celé takhle zkoulelo, pro mě a Constance k lepšímu a lepšímu, a pro Philippa bůhvíkam. Ty výlety stály za to, to tedy jo. Nešlo samozřejmě jen o malování nebo kreslení, brali jsme si i něco na oheň, jídlo, které jsme si pak vařili či opékali, jako tehdy, když jsme byli u řeky. Constance jako obyčejně odešla už po večeři, nechtělo se jí přespávat na studené zemi, obklopená komáry, ale my s Philippem jsme si našli hezké místečko, kde jsme rozložili deky, a věděli jsme, že se nám tam bude nocovat báječně. Povídali jsme si u táboráku, dokud jsme se nerozhodli, že už nebudeme přikládat. Ráno bylo ještě docela chladné, a tak jsme se vzbudili brzo, nechtělo se nám hýbat, ale Philippe nakonec mě i sebe vyhecoval, vstali jsme, shodili oblečení a úplně nazí se s řevem vrhli do ledové řeky, a s ještě větším řevem jsme vyběhli zase ven. „Ty vole, Philippe!" Dupali jsme jako sloni po břehu a snažili se zahřát, a když jsme se na sebe podívali, rozesmáli jsme se tak, že jsme skoro nemohli dýchat. Byl to báječný pocit, najednou jsme byli tak živí! Úplně jsem cítil tu krev, jak zuřivě proudí celým tělem. „Ty vole, Philippe!" zopakoval jsem a dal jsem mu herdu do zad. „Myslel jsem, že tě zabiju, ale je to skvělý! Cítíš to? Cítíš, jak to tělo jede, jak funguje?" „No ano! Poběž, teď si uděláme k snídani pořádnej černej čaj!" Philippe si poskočil jako kůzle. Naše těla, naše svoboda v tu chvíli nebyla ničím obestavěná, byla to úplná volnost a my jsme po sobě rozpustile házeli jehličí, když jsme sbírali větve na zátop.


 

Cizím.

Pak jsme dlouze malovali a kreslili, Philippe si postavil stojan na plácek v ohybu řeky a usadil si na něj jedno ze svých předpřipravených pláten menšího formátu. Já si sedl kousek vedle na kámen a črtal jsem si do bloku to, jak pracuje. Slunce nabíralo na intenzitě a prohřívalo nás mnohem lépe než malý ranní oheň. Paprsky mi pronikaly hluboko pod kůži, a já tu a tam jen zavřel oči a nechal se jím léčit, poslouchal jsem zvuky vody a ten zvláštní mumraj, který lze slyšet jen v přírodě, když se člověk zastaví a nechá se rozplynout. Philippe si občas roztržitě otřel štětec do kalhot, a za chvíli měl i na tváři šmouhu pruské modři. Jako pokaždé, když maloval a šlo mu to, nevnímal nic kolem, ten tranz byl tak intenzivní, až hraničil s posedlostí. Takhle to vždy neplynulo, a o to to bylo zajímavější. Pro mě bylo a je malování vždy nutností, něčím, co musí ven, proto se nebojím dělat i špatné věci, chyby, obrazy a kresby, které nestojí za nic, ale nastartují proces; jsou kamenem v chodníku, po kterém kráčím. A tyhle dlaždice nemohou být všechny krásné a úchvatné, člověk by potom nepokračoval dál a zůstaval ve strnulém obdivu nad jedním úsekem, obdobím svého života. Ztratil by víru, že udělá něco ještě lepšího. Někdy se mi zdálo, že Philippe se nedokáže povznést nad jednotlivé přehmaty; ve strachu neudělat něco špatně, dokonce zle, raději neudělá nic. Možná to se stalo jádrem jeho problému se životem. Teď ale maloval řeku, která se jeho rukou snažila obtisknout na plátno svou píseň. V takových momentech tu s námi bylo něco magického, něco cizího, něco božského. Kreslil jsem to s takovým potěšením, připadalo mi, že vše je tak, jak má být.


 

Harampádím.

Dotáhl jsem Philippa do výtahu. Ještě že Akademie i třináctý ateliér jsou takový kousek od našeho útočiště, kde zůstala Constance ponořená do malování. Pořád nebyl zcela střízlivý, a tak se teď čelem opíral o chladivou stěnu kabiny, zatímco jsem vsunul svůj zlatý klíč do zámku, otočil jím a tím jsem nás uvedl do pohybu. Jen co se s tichounkým vzdechnutím otevřely dveře, obejmula nás zvláštní hudba. Rozeznával jsem lidské hlasy, ale ne slova, strunné nástroje, ale ne konkrétní typy. Celé to zvláštním způsobem vytvářelo dojem, že v místnosti je ještě další osoba, tvořená právě touhle skladbou, působila tak intenzivně, až se zhmotňovala. Stáli jsme a poslouchali, dokud se z hloubi ateliéru nevynořila Una ve svých typických volných tmavě modrých kalhotách a v bílé košili od barev. Rukávy měla vyhrnuté a zrovna si je popotahovala o něco výš, když na nás zaostřila. Usmála se a spíš konstatovala, než že by se ptala: „Kafe...?" Za chvíli už byla hudba tišší, méně hmotná a všichni tři jsme seděli a pili svou x-tou kávu ten den. „Philippe, myslela jsem, že už nedorazíš," oslovila ho Una. Philippe jen pokrčil rameny a vydal ze sebe pár těžko identifikovatelných slov odporu i souhlasu. „Tebe samozřejmě moc ráda vidím, Giancarlo." „Já tebe taky, víš, myslel jsem, že bychom si mohli promluvit všichni, podívat se na obrázky a tak." „To bychom určitě mohli, to se rozumí, Giancarlo, víš, ale nejde to, pokud tu někdo není dobrovolně," stočila pohled k Philippovi. „Jsem ráda, že jsi tu, ale pokud tu nechceš být, není důvod, abys tu zůstával." „Aha," začal jsem koktat, trochu vykolejený. „Já jsem nechtěl, myslel jsem -" „Ale Giancarlo, to je dobře, že jsi tu, a dobře je, i že jsi přivedl Philippa, znamená to, že se o něj zajímáš. Ale bohužel to takhle nefunguje. Ani nevíš, jak moc mě to mrzí, ale nejde to..." Poznal jsem, že je skutečně rozrušená, protože zatínala své dlouhé prsty do dlaně a malinko podupávala levou nohou. „Nejde," zopakoval Philippe jako ozvěna a jako by to byl pokyn, odložil šálek, zvedl se s překvapivou elegancí a dal se na odchod. Když už byl zase zpět u výtahu, ještě se otočil, smekl pomyslný klobouk a malinko se uklonil: „Omluvte mě, dámy a pánové." „Sbohem," řekla Una smutně a já jsem skoro zakřičel, dveře už se zavíraly. „Uvidíme se, Philippe!" Zamával mi.


 

Proč se nedokázala.

Zůstali jsme s Unou sami a dlouze jsme mlčeli. Třela si rukou rameno, jako kdyby se snažila sundat si z něj něco těžkého a nepříjemného. Povzdechl jsem si a chtěl jsem něco říci, slova mi ale vyklouzla a ztratila se. Podívala se na mne, jako kdyby zaslechla jejich ozvěnu. „Budeme mluvit?" usmála se trochu rty, ale její oči zůstávaly zasmušilé. „Nechceš mi raději něco nakreslit?" A tak jsem si vytáhl blok a tužku a začal rychle skicovat kus místnosti, včetně sedící, zamyšlené Uny, která si teď zapřela loket o opěrku křesla a položila si bradu do dlaně. Nepřítomně se dívala kamsi do hlubin ateliéru a její hnědé vlasy měly ve světle lampy ještě výraznější narudlý odstín. Ruka mi jezdila nad papírem a já jsem se uklidňoval, netušil jsem ani, jak moc jsem se potřeboval uvolnit, než jsem se do toho pustil. „Ukaž," ozvalo se nade mnou. Vzhlédl jsem k Uně, asi už jsem nějaký čas zíral do své jednoduché kresby. „Víš, před pár lety mi zemřel otec..." vyhrkl jsem, když se její ruka dotkla mého ramene, jak se skláněla, aby mohla vidět, co jsem vytvořil. „Chceš o tom mluvit?" „Ano, nebo ne, jestli nechceš, je to pořád dost bolestivé téma..." najednou jsem měl sto chutí utéct pryč, jako Philippe. „Ta kresba je skvělá, obzvlášť se mi líbí tahle část, ten přechod světla a stínu," ukazovala mi a do tváře se jí zase vloudila trocha nadšení, bylo ale vidět, že ani ona se nedokázala odprostit zcela od podivné nálady, kterou přinesla Philippova krátká návštěva. Vyvolávala ve mně další city, zdánlivě pohřbené, související s otcem, i jinými věcmi. „Nebylo to snadné," pokračoval jsem nesouvisle. „A to i přesto, že jsem ho vlastně neznal." Una mi stiskla rameno a pak se i s kresbou přesunula zase zpět do svého křesla. „Věřím, Giancarlo, byl to přece tvůj rodič, tvoje krev." „Hm," škubnul jsem souhlasně rameny a předklonil jsem se k ní blíž, přes stolek, který byl mezi námi a na jehož desku jsem se teď raději díval. „Chtěl jsem ho poznat," přesouval jsem hrneček před sebou sem a tam. „Chtěl jsem ho poznat a on mi nedal šanci, neměl o mě zájem, a pak si prostě umřel," byl jsem naštvaný i po těch letech. „Chápu tě," řekla Una. Vzhlédl jsem, podle jejího výrazu a podle způsobu, jakým to řekla, jsem poznal, že tomu tak opravdu je.


 

Rozhodnout.

S Constance a Philippem jsme kráčeli po ulici, byl nádherný jarní den a my jsme si užívali, že můžeme konečně chodit po venku jen nalehko a místo do kavárny nebo hospody si můžeme sednout jen tak, na lavičku nebo i na zem. Zrovna jsem vyprávěl svou nejnovější příhodu z oblasti úplné trapnosti, když se mě Constance chytila jako klíště a šeptem mi zařvala do ucha: „Támhle jde můj bejvalej!" Zarazil jsem se v půlce věty o tom, jak se ta odporná věc přesunula z mé boty na rukáv. „Kde?" rozhlížel jsem se. „Pšššš!" kulila na mě oči Constance. „Co je? Co se děje?" nechápal Philippe, který se probral ze svého klasického mírného tranzu. Constance drapla i jeho, natočila nás oba mírně vlevo, pokynula bradou a potichu řekla: „Tohle je Vlnka, jeden čas jsme spolu chodili... no a..." Dívali jsme se na podsaditého nagelovaného seladona a čekali, co z Constance vypadne. „Nezírejte tam tolik! Krucinál, teď nás určitě zmerčí!" A taky, že ano, už se rozhlížel, aby mohl přejít na naší stranu. Měl na sobě bílou košili a černé, nepadnoucí kalhoty, to vše korunovala začínající pleš a hnědé boty. Constance si povzdechla. „No dobře, tohle zvládneme," podívala se na nás, a to jí evidentně dodalo trochu odvahy. „Ahoj," oslovil jí seladon tlumeným hlasem a jeho oči těkaly z Constancina obličeje na naše propletené ruce, až skočily na mě a pak na Philippa. Nelíbily se mi, byly hnědé, unavené, skoro prázdné, ale přesto pořád pichlavé. „Můžeme si promluvit někde v soukromí?" zeptal se, zrakem se zastavil na Constancině tváři. „Ne," řekla rozhodně. „Cokoli chceš se mnou ještě probírat, řekni to tady." Trochu se zamračil a chvíli to vypadalo, jako že se nemůže rozhodnout, co dál. Nás stále ignoroval. „Dobře," našel rovnováhu a jeho tvář byla zase jako z kamene. Snažil se chytit Constance za ruku, ta se ho na oplátku intenzivně snažila setřást. Nakonec to seladon nevydržel a vyhrkl: „Chtěl bych, aby ses ke mně vrátila." Po téhle větě jsme na sebe s Philippem vrhli výmluvný pohled. Ten člověk je úplně mimo mísu. Constance vytřeštila oči, a pak neodolala tomu, aby si tuhle chvíli trochu neužila; byla zticha velmi dlouho, až se Vlnka začal ošívat, a my s Philippem jsme měli co dělat, abychom se nerozřehtali na celé kolo. „Po tom všem chceš, abychom se k sobě vrátili? Ne, zlato, to ne," vydechla Constance nakonec, byla najednou úplně klidná a mrkla na nás: „Pojďme kluci." „Těšilo mě," kývl Philippe na Vlnku s mírným úsměvem. Vykročili jsme dál a teprve po deseti metrech nás přemohl výbuch smíchu.


 

To nevěděla.

„Viděli jste, jak zíral? Proboha, jak jsi mohla s někým takovým chodit?" vyslovil jsem konečně tu otázku. Seděli jsme na lavicích v naší oblíbené parkové restauraci, kolem nás stromy, popíjející lidé a před námi úžasný výhled na město a řeku. „Lidé dělají různé věci," podotkl Philippe a upil ze svého vína. „Noo, na tohle ale nejsem zrovna dvakrát pyšná. Byl to... je to... vyklubalo se z něj nakonec strašný hovado," promnula si čelo Constance. „Dřív jsem to nevěděla." „Vidíme," unisono jsme s Philippem zvedli obočí a přikývli. Čekali jsme dál, až se dozvíme celou zápletku. „Je to taky malíř a já jsem ho měla skutečně ráda, tehdy mě naučil dost věcí," bránila se naše kamarádka a trochu na nás nakrčila nos, ale pak pokračovala. „Vypadalo to hezky, ten náš vztah. Miloval mě, já jeho, měli jsme společný zájem. Ale pro mě bylo malování vždycky skutečně na prvním místě. Tak to je a vím, že se mnou není někdy lehké vyjít. Vadilo mu, že neuklízím, že chodím všude pozdě, že jsem podle něj nespolehlivá a neumím se o sebe postarat... Nakonec jako by mu vadilo všechno," povzdechla si naštvaně. „Mě na něm vadilo akorát to, že je tolik vysazený na blbosti a že do mě reje." „To je ovšem docela zásadní překážka," konstatoval Philippe mírně pobaveně. „Hmm," připustila. „V závěru mi psal úplně strašný věci, hajzl jeden. O tom, že se o sebe nedokážu postarat, že mi na nikom nezáleží a tak..." Constance se tvářila smutně, ale postupně jako kdyby někdo vymazal chmury a v obličeji jí cosi zazářilo. „Ale teď jsem vyhrála! On se ke mně normálně připlazil i na ulici! Poslední dobou psal nějaké zprávy, dotíral a já jsem ho ignorovala – a teď tohle! Cha!" Spokojenost z ní přímo čišela. „Na všechny výhry nad omezeností," zvedl jsem svůj kelímek s minerálkou k přípitku. „Na výhry!" přidal se Philippe. Constance se natáhla přes stůl a stiskla mi ruku. „Na nás," prohlásila rozhodně a usmála se na Philippa.


 

Snažila se.

Una tu byla, konečně člověk, který se snažil utěšit mě tím pravým způsobem. Seděla tu, poslouchala, rozuměla, věděl jsem, že jí skutečně nevadí, když počtvrté vykládám spletenec svých pocitů a sám se ho snažím rozmotat. Po smrti rodiče jste vykolejení zvláštním způsobem, i když jste ho třeba neznali. Trochu ztratíte kontakt se zemí, najednou se vznášíte a víte, že příště jste na řadě vy, ať chcete nebo ne, že tu chybí jistota, která třeba existovala jen iluzorně. Musíte se smířit s bolestí, a co hůř, musíte se smířit sami se sebou, jinak zůstanete věčným dítětem. Nebylo to lehké, a hlavně to trvalo dlouho, mnohem déle, než bych kdy čekal, ne měsíce, ale léta. Tušil jsem, že v jistém smyslu to potrvá až do konce mého života. Můj otec neodešel ve stáří, ve smíření, bylo to za plného života, prý ještě v posledních momentech organizoval demonstrace. Ale na to, aby se ozval svému jedinému synovi, si čas neudělal, a to mě dlouho štvalo. Psal jsem mu předtím, než zemřel, netuše, co se mu děje, byl to dopis plný napjaté touhy po shledání a banálních frází o věcech, které bychom mohli mít společné. Nikdy neodpověděl, i když v té době jistě věděl, že umírá, ač si to třeba nemusel připouštět. Nevím, jak probíhaly jeho poslední dny, nevím, jaké byly jeho všední, o všechno jsem přišel. Mrzelo mě to, smutnil jsem, plakal, zuřil, všechno dohromady, postupně, znovu a znovu, ale nebylo to nic platné, bylo to pryč, všechna léta, která jsme mohli a neprožili spolu, všechny přísliby let, během kterých jsme se mohli aspoň trochu poznat. Dohánělo mě k šílenství hlavně to, že jsem nevěděl proč, proč jsem pro svou krev, svého tvůrce nebyl ani trochu zajímavý. Obhajoval za svého života bezpočet lidí, kteří utrpěli bezpráví, bojoval za lepší životy, lepší přítomnost mnoha, byl rebelem, anarchistou, nevzdával se. Ale mě se vzdal tak lehce, jako bych byl jen smítkem na kabátu, které setřesete bezmyšlenkovitým pohybem prstů. Nedávalo mi to smysl, ani trochu, pátral jsem a trpěl, až jsem se dobral trochy polopravd, omylů a mýtů a pochopil, že v tomhle případě není žádná spravedlnost, jenom krutá skutečnost, se kterou se musím smířit.


 

Na to přijít.

Nikdy jsem o tom nevyprávěl Philippovi, ač jsme se poznali relativně nedlouho po otcově smrti. Možná jsem se i snažil mu něco říci, chtěl jsem, ale nešlo to. Tuhle zakořeněnou touhu utíkat před bolestivými tématy měl v sobě Philippe už tenkrát, někomu, kdo o tom nechce slyšet, se nesvěřujete, to je jasné, nedostane se vám totiž kloudné odezvy, a to je přece základ. Sám jsem byl tehdy v takovém období, kdy jsem o tom obecně raději nemluvil, ono se to stalo obtěžujícím, lidé většinou zrozpačití a neví, co vám mají říct na takový prožitek, pokud ho sami nemají. Skutečná smrt je tabu, vynáší na povrch naše vnitřní strachy ze smrtelnosti, z umírání. Když jsem takhle jednou seděl sám v ateliéru, ještě na Akademii, kde nás bylo v jedné místnosti běžně i šest, a koukal do nikam, ucítil jsem na sobě najednou ruku a hlas, který říkal: „Giancarlo!" Byl to Philippe, který narušil jednu z nejproduktivnějších částí dne, zírání mi vždycky dovolovalo uvolnit myšlenky a nechat je plout, tímhle způsobem jsem dokázal lépe vidět, přijít na to, co je důležité, a zážitky všedního dne se najednou přeskládávaly do nových vzorců. „Hele kamaráde, to byl dneska den!" pokračoval a já v odpověď jen něco zavrčel. „Ruším tě?" Philippe se najednou zdál tak upřímně vyděšený, že jsem mu jen řekl: „Počkej chvíli, musím si něco poznamenat." Nadrásal jsem do bloku pár idejí, které se snažily utéct, a pak už jsem mu mohl věnovat svou pozornost. Stejně jsem ale trochu odlétal vědomím pryč.


 

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Nepřihlášený