Una - III. část

Una » Una - III. část


Marnost byla to jediné, co dokázala vnímat.
Neschopnost prožívat jednotlivé okamžiky naplno a všímat si pomíjivé věčnosti věcí.
Chtělo se jí plakat.

 

Marnost.

Potom, co jsem se vypovídal Uně, mi bylo líp, ač trocha příchutí marnosti mi na rtech zůstávala. „A co si teď myslíš o lidech, obecně?" zeptala se nakonec, v průběhu večera několikrát vstala, aby nám udělala další kafe nebo čaj, a teď seděla na křesle s nohama skrčenýma pod sebou a dekou kolem ramen. „Nevím... že jsou na světě pěkní kokoti." Povytáhla obočí a trochu se zasmála. „A dál?" soustředěně míchala malou stříbrnou lžičkou kávu, takže už byla určitě úplně studená. „Dál – " zarazil jsem se. „Dál si myslím, že lidé často podceňují význam toho, co řeknou a co udělají. I ty zdánlivé maličkosti jsou moc důležité, pár slůvek podpory, jedna věta může někomu změnit nejenom den, ale i celý život. Vůbec skutečnost, že někteří lidé existují, už prostě jen to, že jsou, může být a je zásadní..." Vzpomněl jsem si na své první setkání s Philippem. Zvláštní, že to, co nás dalo dohromady, bylo moře, a ne Akademie. Tak, jako kolikrát, když sem si potřeboval odpočinout, utekl jsem z města na svou oblíbenou pláž bývalého rybářského městečka. Před sezónou tu nebývá mnoho lidí, i když je krásné počasí. Ten den foukal sice studený, ostrý vítr, ale slunce hřálo a snažilo se to svými paprsky vynahradit, když jsem šel směrem od městečka, dál směrem dolů na pomyslné mapě, až jsem měl za sebou i těch pár lidí, kteří šli vyvenčit psa. Nemyslel jsem, že někoho ještě potkám, a proto jsem byl překvapený; za jednou ze skal, teď částečně proměněnou v písečnou dunu, ležela na zádech postava, na obličeji klobouk, který si přidržovala levou rukou. Usoudil jsem, že ten člověk nebude mrtvý. A jak mě rozradostnilo, když jsem zaregistroval malířský stojan rozložený opodál a na něm plátno! Jak jsem si povšiml, v tomhle větru byly nohy stojanu zahrabané hluboko do písku a malý obrázek neznámý vyjímečně zajistil i záklopkou zeshora. Rozmalovaný výjev byl poznatelně mořem, se všemi hnědozelenými odstíny, které dnes mělo, ale zároveň v něm bylo cosi navíc, téměř neznatelné tahy červené a okrové dávaly tušit cosi pod hladinou. Bavilo mě to, a ještě víc mě bavil pohled na celou tu scénu. Teď když jsem byl blíž, poznal jsem, že postava je spící muž, hrudník se mu zvedal a klesal v pomalém rytmu. Rozhodl jsem se posadit kousíček opodál a nakreslit si to do svého malého bloku, který nosím vždycky s sebou. Nevědomky jsem tak započal náš pozdější dlouholetý obyčej. Vždy, když jsem se potřeboval rozkreslit, Philippe tu byl, v těch nejbanálnějších i nejšílenějších pózách.


 

Byla to jediné.

Povzdech mě přinutil vzhlédnout od papíru, malý mořský malíř se probouzel, zdálo se mi, že si pro sebe něco mumlá do klobouku. Nakonec ho sejmul v pohybu, kterým si protahoval zcela jistě ztuhlou ruku, a tím mi odhalil svou tvář, velmi mladou s výrazným nosem, ostrými rysy a hluboce posazenýma očima. Díval jsem se asi dost intenzivně, protože v zápětí zjistil mou tichou přítomnost a otočil hlavu ke mně. Pohledem ztmavlým spánkem přejel mou tvář, můj blok a tužku, mé kalhoty od barev, a než jsem stačil cokoli říci, usmál se: „Zdravím, příteli." V obličeji se mu udělaly šťastné vrásky. „Ahoj!" vyhrkl jsem, vyvedený z míry tou nenadálou změnou ovzduší – z úplného klidu přešlo přes podezření až k bratrskosti, která náhle byla to jediné, co jsme oba vnímali. Můj oživlý společník se nadzvedl na loktech, ujistil se, že stojan i s plátnem jsou na svém místě, a pak se opět podíval na mne. „Hlídal jsi?" v očích mu jiskřilo. Zasmál jsem se. „Tak trochu. Kdybych chtěl, ukradnu plátno, stejně jako tebe." Úsměv neznámého se ještě rozšířil, vysoukal se nahoru do sedu, oprášil ze sebe písek, natáhl se a nabídl mi ruku. „Já jsem Philippe." „Giancarlo," potřásli jsme si, musel jsem se přiblížit, abych na něj dosáhl, takže jsme teď seděli vedle sebe. „Ukaž," řekl a kývl směrem k mému bloku. Našel jsem první kresbu z dneška a podal jsem mu ho. „Jeď potom dál, je jich víc." „To vůbec není špatné! Tahle je skvělá... koukám, jak jsem posloužil..." „Šel jsem se projít a vůbec jsem nečekal, že tu někdo bude, navíc malíř. Nemohl jsem odolat, když už se to takhle samo nabídlo," poklepal jsem si tužkou do stehna. „Chápu, ani já jsem nemohl odolat tomuhle pohledu, i když ho malovalo tolik lidí přede mnou, a líp," Philippe ukázal bradou na moře před námi, a já teprvě teď zase začal vnímat zvuk toho, jak vlny narážejí do pobřeží. „Vypadáš mladě, Philippe, ale na Akademii jsem tě neviděl..." konstatoval jsem, ale byla v tom i otázka. Je jedním z těch, co raději jdou zcela svou cestou? „Nastupuji za pět měsíců," odpověděl mi, s pohledem stále upřeným do prostoru. „Tak to vítej mezi námi, kolego! Já jsem ve třeťáku," praštil jsem ho do zad. „Těšíš se?" „Hmm," malinko přikývl a pokračoval. „Je to způsob, jak žít tím, co tě baví, ne?" Podívali jsme se na sebe, zelené oči se zaklesly do těch hnědošedých. Pokrčil jsem trochu rameny.


 

Co dokázala.

Constance mi kdysi vyprávěla, jaké to bylo, když se poznala s Philippem ona. Nastupovala na Akademii další dva roky po něm, já měl před sebou diplomku. To léto před svou hvězdnou kariérou na akademické půdě se Constance rozhodla strávit s lidmi, kteří tam už studovali a pronajímali si na prázdniny ateliér v budově školy. Vytvářet si pozici a navazovat kontakty, to byl pro Constance logický krok. Láska k místnosti s ohromnými okny, která se za všech těch horkých dní měnila bez nadsázky v saunu, už nebyla otázkou logiky, byla to prostě vášeň. Ať už jsou vztahy mezi jednotlivými malíři jakékoli, většinou mívají skoro všichni pro tenhle typ posedlosti porozumění. Philippe byl tehdy jedinou osobou, která si oficiálně ateliér pronajímala, to mu ovšem nebránilo přibrat k sobě i další přátele, a dokonce i lidi, které měl teprve poznat. Přes společného známého, tedy mě, se dohodli, a Constance tak jednoho odpoledne vesele házela přes plot tašku se štětci a barvami, aby se k ní hned v zápětí připojila a snad aspoň trochu ladně seskočila na zem na kýžené straně. Podle instrukcí pronikla zadním vchodem do budovy. Byla nadšená z toho, co dokázala. Je tady! Ve všech smyslech. Stát se studentem Akademie pro ní znamenalo roky tvrdé práce a zoufalství z toho, že jí odmítají. Teď už ale stála ve svém novém útočišti, rozhlížela se po chodbě, ovívala se rukou a stírala si pot z čela, který jí stékal do očí. Vstříc jí přicházelo cosi, co se zhmotnilo v mužskou postavu; ta jí gestem zvala dál: „Vítejte, madam. Já jsem Philippe a dnes budu vaším průvodcem."
 

 

Vnímat.

Naučit se skutečně vnímat je velmi těžké, je to jedna z těch věcí, na které se dá pracovat celý život. Vidět věci takové, jaké jsou ve své podstatě, a ne na povrchu, to není frázovité klišé, je to úkol, který čeká na všechny. Nevěřím, že jsou na světě lidé, kteří si nakonec někdy nepoloží otázku, tu jednu z oblíbených vět, které užívá Constance: „Kurva, co se to děje?" Nenazýváme se malíři, umělci snad jen proto, že naše ruce dokáží vytvářet na plátně cosi živoucího, je to i kvůli tomu, že se snažíme prohlédnout podivný závoj, který nás zahaluje. To s sebou nese i velké osamění, každý se asi někdy cítí nepřekonatelně zvláštní, izolovaný... Ale co když takoví skutečně jsme? Nevybral jsem si být podivný, jsem takový, protože jinak být neumím. Už před časem jsem si uvědomil, že moje vlastní rodina jsou pro mě úplně cizí lidé. Slavili jsme Vánoce, seděli jsme, povídali a bylo v tom takové zvláštní napětí, jako kdyby někteří vůbec nechtěli být zrovna v téhle místnosti, v tomhle rozhovoru. Nechápal jsem proč, jsme přeci příbuzní, viděl jsem je rád. Faktem zůstává, že stejně tak mi ale nechyběli, potom, co jsme se rozešli. S přáteli to takhle není nikdy. I od nich člověk občas rád uteče do samoty, ale vždycky se mu začne stýskat, postrádá je a těší se jako malý na další setkání. Constance mi kdysi při jednom z našich společných obědů v oblíbené restauraci řekla: „Ty lidi z mojí rodiny jsem si nevybrala, a vážně nevím, jestli bych se s nimi bavila, kdybychom nebyli příbuzní. Myslím, že ne." Nimrala se v talíři, až nabodla ostře jednu penne: „Spousta lidí si myslí, že když budou rodiče, budou mít najednou blízkého člověka a nebudou sami. Myslí si, že si stvoří někoho, kdo bude odpovídat jejich představám... Ale tak to nechodí, to je pěkná blbost, a podle toho to vypadá." Nezbývalo než přikyvovat a snažit se nepokecat smetanovou omáčkou.


 

Neschopnost.

Odcházel jsem od Uny zase o něco lehčí. Když jsem vykročil na ulici, myšlenky se mi ale chtě nechtě stočily k Philippovi. Kam odešel? Měl ještě před pár hodinami hladinku, ale už mu bylo líp. Je možné, že by zapadl do nějakého nejbližšího podniku, kde s největší pravděpodobností narazí na někoho známého? Nohy mne samy vedly do starého známého pajzlu, Červeného gauče; stejně jsem měl chuť dát si džus nebo něco takového, takže i když tam nebude, nevadí, vlastně si nezajdu. Ale byl tam; opřený o barový pult, opile se usmíval a ukazováčkem kreslil cosi do vody, která stékala z jeho oroseného piva. Nevšiml si mne, dokud jsem mu nedal ruku na rameno. „Takhle to nepůjde!" zařval jsem mu do ucha, kolem byl typický hospodský ruch. Jak jsem tak šel od Akademie, došlo mi totiž pár věcí. Udeřily mě do hlavy, jako zázrak. Mezi Philippem na jedné a mnou a Constance na druhé straně byl rozdíl – zvláštní, že mi to nedocvaklo dřív. Constance a já se nazýváme malíři a jsme jimi do morku kostí, raději přijít o nohu, než nemoct malovat. Jde o výsledek, který musí být schopný mluvit sám za sebe, stejně jako o ty myšlenky, o fyzický proces nanášení barev, o zažívání reality v nás, kterou pak přenášíme na plátna, spolu s tím něčím, co nás dělá námi. Zatímco my si úlevně vydechneme, když je plátno hotové a víme, že teď už do něj sahat nechceme, protože říká to, co má a může, Philippovým obrazům neustále hrozí přemalování. Philippe v sobě nemá nic, co by šlo konkrétně uchopit malířským postupem, jeho cesta není malířství, je to něco jiného, k čemu se může dostat přes malbu, a v čem mu bude později pomáhat, ale není to ono. Proto se tak trápí! Neustále se snaží o zajímavé instalace, zkoumá tisíce duchovních směrů, postupů, stále se hledá. Pro něj je malba moc – a stejně tak i málo. Jeho neschopnost zobrazit to, co by chtěl, pramení taky z toho, že nenašel ty správné prostředky, nesoustředí se, není vytrvalý, není klidný v namáhavé cestě, která by ho dovedla někam, kam by ani nečekal. Posedlá soustředěnost při malbě, kterou na něm tak rád pozoruji, měla vždy zvláštní nádech, a až teď chápu proč. Byla to snaha promalovat se konečně k pravému osudu, zevnitř se ohmatat, a zároveň to byl boj s tím vyděšeným kouskem sebe, který nám brání a musí bránit ve štěstí, a který má tisíc důvodů, proč to ono raději nedělat.


 

Prožívat.

Ale co bylo to ono ve Philippově případě? Malba, se vším, co k ní patří, to není. Tak co je to? Promítal jsem si bleskově zážitky s kamarádem, všechny jeho práce, rozhovory a hádky, které jsme vedli sami, s Constance nebo s cizími lidmi, debaty nad knihami a filmy... Vzpomínky vířily jako sklíčka v kaleidoskopu, a najednou se jednotlivé střípky zvýrazňovaly, ty obzvlášť blyštivé vystupovaly a začaly skládat specifický vzor, vzor Philippova života. Došlo mi, že jedna z věcí, která se prolíná vším, která tvoří pojivo celé mozaiky, je téma času. Ten se týká všech z nás, snažíme se na něj zapomínat, rveme ho světu z chřtánu, utrácíme ho, nedostává se nám ho... Ale Philippe měl ten neobyčejný dar, že dokázal jeho kontinuitu, ten lidský výmysl, předpoklad, abychom se nezbláznili, rušit. Viděl jsem to kolikrát, jak byl schopný s časem cosi provést, i svoje okolí vtáhnout kamsi, on sám totiž neustále žil kdesi mimo. To bylo skvělé, dokud v tomhle prostoru neuvázl natrvalo, se zoufalou touhou, ve víře, že to, co dělá a má dělat, život, malba, nejde. Jenže, jak by mohlo jít? Philippe musí prožívat, prožívat svůj kaleidoskopově rozsypaný čas! A to, co vidí a uvidí, co umí a co se naučí sdílet s námi – jakýmkoli způsobem. Třeba pantomimou, divadlem, hudbou, jakkoli! Náhle to bylo všechno tak jasné! Tak jasné! Zaryl jsem mu prsty pod klíční kost a naklonil ho k sobě. „Musíš se přestat chovat jako sráč, Philippe!" Zamžoural na mě, asi ve snaze porozumět přes hlasy dalších lidí. „Philippe, musíš se přestat chovat jako sráč!" zakřičel jsem. Jeho studená a mokrá ruka mi přistála na obličeji.

 

Jednotlivé okamžiky.

Ani to nebyla facka, spíš takový něžný políček, který se změnil v pohlazení, a Philippe se na mě sesunul se slovy: „Pojďme odsud..." Chladný vzduch ho zase trochu vystřízlivěl, a tak jsme byli schopní jít tmavou ulicí celkem bez zádrhelů. To, že po cestě objímal každou druhou lampu a šeptal jí věci jako „Tvé oči jasné jsou jako démanty noci, krásko... Sviť na cestu nám, pocestným! Počestným!" nebylo život ohrožující, a tak jsem ho po pár marných pokusech o odervání od jeho nových milenek nechal být. A on skutečně postupoval vpřed, kýženým směrem k našemu ateliéru, bylo jasné, že dnes tam přespíme, nechávat ho samotného – to nebylo téma, a už vůbec ne s ním jet až do jeho bytu. Vpadli jsme do našeho útočiště a uvítal nás výkřik: „Kluci?!" Světla v ateliéru byla zhasnutá, a tak Constance působila jako zjevení, vycházela zrovna z kuchyňky, a v ruce držela svíci na tužkové baterie, kterou si koupila jako nezbytnou součást dvou svých nejnovějších obrazů. Zjevně jí však využívala i jinak, vypadala jako krásný, kudrnatý a mírně překvapený přízrak, studené světlo malé žárovičky jen zdůrazňovalo kontrast její světlé pleti a tmavých očí a vlasů. „Jste to vy?" ujišťovala se rozechvěle. „Nějak jsem vás tu už nečekala," pokračovala, když jsem na ní promluvil a dokázal jsem, že nejsem lupič nebo masový vrah. „Malovala jsem dlouho a už se mi nechtělo domů..." „To mě s Philippem taky ne," snažil jsem se pokrčit rameny, ale drahý kamarád na nich měl zrovna položenou paži a opíral se o ně. „Fajn, ale je ti jasný, že si beru ten gauč vzadu?" vyhrkla Constance, a vlastně to nebyla otázka. Všichni tři jsme si ještě sedli na naše pohovkové letiště u oken, nebyl jsem si jistý, nakolik je Philippe schopen vnímat, ale chtěl jsem se s oběma podělit o to, na co jsem přišel. Ten správný, jednotlivý a neopakovatelný okamžik ale nenastával, Philippe se stočil do klubíčka a Constance se na nás jen unaveně dívala a trochu u toho vrtěla hlavou. „Dobře, jdeme spát..." řekl jsem. „Máme tu někde ty tvoje přehozy?"


 

Naplno.

Constance byla v prvních chvílích Philippem okouzlena, snad téměř doslova. Jeho úsměv jí podle vlastních slov „laskal, a hlas uklidňoval, jako kdyby byl ze sametu a stával se pohlazením pokaždé, když překonal vzdálenost mezi námi". Vyprávěla mi, jak jí vedl po chodbě, ukazoval sloupy a schody a každý oprýskaný roh a jinou blbost, a co chvíli sjel pohledem k ní, aby si ověřil, že poslouchá a že se dobře baví. Přirozeně před ním cítila trochu úcty, snad si říkala „páni, někdo, kdo je v chrámu malířství už dobu". To až později zjistila, že Akademie není svatostánkem umění, ale bezradného plácání se ve vodách vlastní deprese. Philippův zjev ale na první pohled nic takového nenaznačoval, navíc tu byla jeho známá magnetičnost, byli tu jen sami dva, snad v celé budově, a tak si povídali, stloukali společně jeden z ukradených rámů, který přinesl jiný spolužák, a zapomínali na svět za stěnami ateliéru. Napnuli plátno; Constance sponkovala a Philippe držel protilehlé rohy, i když to někdy ani nebylo potřeba, a potom řekl: „Je tvoje." A Constance nechápala, jak jí může dávat něco, co není jeho, ale byla šťastná, a tak jen odpověděla: „Díky moc – teda, jestli jako fakt..." „No samozřejmě," přikývl s úsměvem. „Už víš, co na něj namaluješ?" Constance chtěla odpovědět „všechny krásné muže světa", ale místo toho z ní vypadlo jen: „Nejspíš krajinu, kus z naší čtvrtě... Slíbila jsem to rodině a tenhle formát je na to ideální." Chtěla si v ateliéru jen nechat pár věcí a domluvit se právě na tom, jak sem dostat rámy a tak podobně, ale nakonec si ještě vypůjčila šeps, aby si plátno připravila na zítra. Hudba, klasický ateliérový společník, hrála, občas se na sebe s Philippem usmáli, a Constance si naplno uvědomila, že se ocitla ve svém snu, konečně živém a prožívaném.


 

A všímat si.

Ráno PSO, tedy po smrti otce, jsem po asi tříhodinovém spánku úplně automaticky vstal, oblékl se a vyrazil do školy. Po cestě jsem se stavil u stánku a koupil si noviny. Ve všech větších denících jsem našel o jeho smrti zmínku, krátkou zprávičku a jednou dokonce i docela dlouhý článek. Přečetl jsem to a necítil jsem nic. Na ulici ležela hnusná břečka, ve kterou se proměnily včerejší jemné, bílé vločky, a já tím kráčel jako robot, a možná jsem i chvíli chtěl, aby mě srazil kolemprojíždějící autobus, jenom abych zase začal vnímat nějakou bolest, emoce, cokoli. Kupodivu se ale nic nestalo, dorazil jsem v pořádku až k budově, vyslechl přednášku, ze které si překvapivě živě vybavuji mnoho detailů o kompozici obrazu, a šel jsem na oběd. Něco jsem pozřel, a v ten moment, kdy jsem se zadíval do zbytku světlezelené hráškové polévky, se mě zmocnilo cosi podivného, a já se začal smát. A pak jsem vstal a chodil jsem a chodil, celé odpoledne a celý večer po městě, až jsem měl nohy jednu velkou bolest, a ta bolest mě osvobozovala, protože jsem měl dojem, že díky ní prožívám tu uvnitř, která se kamsi schovala. Věděl jsem, že nikdo a nic mi teď nepomůže, jenom já sám, samota mě obklopovala a nebylo na ní nic děsivého, stala se mi lékem. Začal jsem si některých věcí lépe všímat. Došlo mi například, že nějakým zvrhlým způsobem jsem si tohle přál; dokud byl otec naživu a „jen" se mnou nebyl v kontaktu, nemohl jsem pořádně truchlit pro to, co jsme nezažili, pro to, o co jsem přišel. Teď, když byl mrtvý, mohl jsem svému zármutku pomalu dávat průchod a po čase se v něm dokonce i vykoupat. Snad jsem měl trochu masochistických sklonů odjakživa.


 

Pomíjivé.

Probudili jsme se celí rozlámaní a Philippe měl šílenou kocovinu. S přestávkami asi deset minut zvracel do velkého hrnce, ve kterém běžně mícháme šeps, když si ho v záchvatu spořivosti a dobré nálady vyrábíme sami. „To si umeješ!" zaječela Constance, která se vyploužila ze svého lože, aby se podívala, co provádíme. Philippe měl nazelenalý nádech a byl celý orosený, na Constance zamával v gestu smíření, ale to asi neměl dělat, protože to vyvolalo další vlnu nevolnosti. „Ježišmarjá, jdu najít živočišný uhlí," protočila oči v sloup a odploužila se prohrabat svou kabelkou. Constance nikdy nebyla ranní ptáče, ale naštěstí jí to myslelo vždy, a tak se k nám vrátila sice po drahné chvíli, za to ale se zázračně čistou sklenicí vody, ve které se šumivě rozpouštěl vitamín C, a s platíčkem černých koleček. „Až mu bude líp, koukej dohlídnout na to, ať tohleto rozžvejká a tohle vypije, a pak ještě aspoň jednu sklenici čisté vody. Já se jdu trochu opláchnout, ať se vzpamatuju." Philippe vypil asi litr vody, znovu zvracel, a to ho dalo trochu do kupy. S Constance se vystřídal u umyvadla, kde se opláchl; i hlavu si strčil pod kohoutek. „Vy jste ale blázni..." povzdechla si Constance, jen tak do prostoru, seděla v křesle kousek od mě a hledala ve své bezedné tašce něco k snídani. Philippe už opět seděl na gaučoletišti, otřepal se zrovna jako pes – zdálo se, že střízlivěl. „Jsem blázen," podotkl jsem, jako by ta chvíle najednou přimněla střízlivět i mě, vzpomínal jsem na lidi, kteří mě léčili elektrošoky, i na ty, kteří mi poté, co jsem se začal uzdravovat, začali říkat, že o sebe nedbám a že se odmítám zapojit do pracovního procesu. Atmosféra v místnosti se změnila, cítil jsem to, když jsem se vynořil z myšlenek. Constance na mě zírala. Pak řekla: „Mám všechno, co jsem kdy chtěla, a přesto nejsem šťastná." Philippe zvedl hlavu, kterou měl dosud mezi koleny. „Co si počneme s touhle pomíjivou realitou?"


 

Věčnosti.

Nevím, kdo vymyslel slovo šílenství, a kdo ho začal první používat v negativním smyslu slova, zajímalo by mě ovšem, nakolik jsou sami ti, kteří označují ostatní za blázny, příčetní. Sám nejsem normální, protože vím, že nic jako skutečná norma neexistuje, jsme jenom my, lidé, na různých úrovních vnímání, se svými osobnostními odchylkami a zvláštnostmi... Občas se to jemné soukolí mysli zadrhne, někdo či něco do něj nasype trochu písku – a tehdy přichází problém. Člověk má jeden z nejtěžších údělů, a tak mám dojem, že má i nárok na trochu toho bláznovství. Jak skloubit zasuté vědění o neohraničenosti a věčnosti s tím, že máme tělo tak krátké trvanlivosti a vědomí, které se tak snadno nechá spoutat a ošálit? Největší šílenec je podle mě ten, který si myslí, že je zcela zdráv a možná jediný normální. Blázen je ten, kdo člověka, kterého zná půl hodiny, nacpe opiáty, jako se mi to stalo na místě, kde mě měli vyléčit, to vše „pro mé dobro". Fanatismus jakéhokoli druhu je vždy děsivý, ztrácí se v něm to lidské – tedy vědění toho, že na světě vždy jsou a budou věci, kterým nemůžeme rozumět. A všechny hrůzy způsobuje nedostatek pravdy, protože když vidíme věci neskryté a ve své podstatě, nemusíme se bát. To strach koná veškerá zvěrstva v lidských myslích, to strach nám dodává sílu páchat ty nejstrašnější věci na sobě a jiných. I já se bojím, ale svůj strach se snažím poznat, a to je jedna z věcí, která mě posouvá dál na mé cestě úzdravy. Bojím se toho momentu, kdy sám na sobě zase nepoznám, že je něco špatně, bojím se chvíle, kdy se mě budou jiní lidé bát. Nechci, aby k tomu došlo, ale dnes už taky vím, že to pro mě neznamená, že se musím skrývat, skrývat svou pravou osobnost, svou povahu, své uvažování. Mám přátele, kteří při mně stojí, mám obrazy, jejichž tvorba mě sytí, nechci se vzdávat, a taky to neudělám.


 

Věcí.

„Chci jít za Unou," řekla Constance a potlačila zívnutí. „Teda, raději bych byla, kdyby mě tam někdo odnesl..." Rozhodnost v jejím hlase, když pronášela první větu, byla v roztomilém kontrastu s malátností těla. „Půjdu taky." Odešel jsem sice z třináctého ateliéru v podstatě před pár hodinami, ale měl jsem dojem, že se toho mezitím událo spousta. Ozvalo se tiché zakašlání. „Šel bych s vámi..." „Nekecej!" vyjekla Constance a pokračovala: „Víte co, tak to abychom si po cestě koupili něco k snídani nebo " „Nebo se stavíme v naší kavárně!" dokončil jsem nadšeně. „Jo!" přikyvovala Constance. „Aspoň se dáme trochu do kupy. Vypadáš fakt děsně, Philippe." „K službám," kývl na ní kamarád, na chvíli se zatvářil popuzeně, ale pak se usmál, když viděl, jak na sebe s Constance vrháme šťastné pohledy. Vím, že oběma se nám vybavily začátky tady v ateliéru, ty chvíle, kdy tu pro nás všechno bylo nové a čerstvé, a my to vychutnávali jako to nejlepší jídlo na světě. „Pamatujete..." začal jsem, a najednou jsem nevěděl, co chci říct. Všechny ty hezké i míň hezké vzpomínky se slily v jednu, a zůstal jenom pocit, jakýsi duch veškerého našeho času tráveného spolu, v opravdové shodě tolik rozdílných povah. „Ano," řekl Philippe, a snad poprvé v životě jsem slyšel v jeho hlase hloubku, pohnutí, které ostatním lidem nikdy nedával najevo. Sáhl jsem mu na čelo – bylo trochu horké, i přes studenou vodu stékající mu z vlasů. „Jsi nemocný." „To nevadí," zavrtěl hlavou. „Lehni si," nařídil jsem. „My s Constance se za chvíli vrátíme, i s něčím k jídlu." „A pak..." „A pak můžeme jít za Unou, až tady trochu uklidíme," zabalil jsem ho nekompromisně do deky, až mu nezbývalo nic jiného než se svalit a odpočívat. „Počkej," zvedla se Constance pomalu a trochu ho z deky vyprostila. „Co kdyby se mu zase udělalo špatně?" „Ne, to už ne..." zavrtěl hlavou Philippe, spíš ve snaze nepřipouštět si tu možnost, než že by to byla pravda. „Ach jo," povzdychla si Constance, pohladila trochu kamaráda po tváři, hlavou se opřela o moje rameno a chvilku tak zůstala ve snaze sebrat síly na další pohyby. „To jsou teda věci, a takhle po ránu..." zamumlala mi zničeně do kloubu.


 

Chtělo se.

V měsících poté, co zemřel otec, jsem trávil hodně času po kavárnách; nebyl jsem moc schopný s někým mluvit, ale přitom jsem toužil po společnosti lidí. Seděli u vedlejších stolů, povídali si, smáli se a mě to uklidňovalo. Sice jsem měl pocit, že jsem tisíce světelných let daleko, ale věděl jsem, že dole na Zemi jde všechno pořád dál, ve svém tempu. Občas se mi chtělo plakat, ale spíš jsem ze sebe vydával zuřivé vzlyky a zatínal si nehty do dlaně, co nejsilněji to šlo. Pořád jsem chodil, šílené trasy ze svého pokoje na přednášky a potom do jednoho z tisíce podniků, které jsem díky tomu objevil, mrzlo, pršelo, ale bylo mi to jedno, snad jsem chtěl být nemocný a jednoho dne padnout během cesty a už nevstat, jen ležet v chladivém bahně a postupně se rozložit, jako živočišný odpad. Nebyl jsem šťastný i proto, že se mi vracely vzpomínky na raná léta ve škole, na tu horu hnusu, kterou jsem si do sebe uložil. Jako každého zvláštního člověka mě šikanovali, ale to, přes co jsem se nemohl přenést, byla moje tehdejší neschopnost se bránit. Během nekonečných poutí městem jsem se zařekl, že už nikdy nikomu nedovolím po sobě šlapat, že doba mlčení a přijímání zvrhlého chování jiných je u konce. Nikdo už nebude zneužívat své skutečné či domnělé moci nade mnou. Jako každý člověk mám svou hodnotu, není to tak, že ostatní jsou víc a já jsem jen ubohá nula, tak to nemůže být. Popíralo by to veškerou logiku a znemožňovalo by mi to dál žít. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché, a vlastně ještě pořád si nejsem zcela jistý, že si přiznávám alespoň takovou sílu, jako mají jiní, ale tehdy se skutečně něco zlomilo. Od té doby se ke mně nezachoval žádný člověk bez úcty, a pokud ano, velmi rychle přišel na to, že to takhle dál nepůjde, často i bez mého přičinění. A jsou dokonce i dny, kdy vnímám, že jsem silnější než jiní, pro mé zážitky a zkušenosti, které si pro mě život nachystal, pro mé odhodlání je postupně zpracovat a jít dál.


 

Jí plakat.

Na krku jsem cítil chladivé dotyky skla ještě nějaký čas potom, co jsem si je bezpečně vytřepal zpoza trička. Rozbité okénko chlápka, který nás vezl směrem k vytouženému moři, se asi rozhodlo přestěhovat se celé do mé laskavé péče. Když jsme neměli vůbec žádné peníze, s Philippem jsme do naší milé vesničky na pobřeží stopovali. Velmi často jsme měli štěstí na zajímavé lidi, tentokrát jsme ovšem skoro celou cestu mlčeli a modlili se, abychom vůbec přežili. Člověk je zvyklý na ledasco, přesto zcela zhulený řidič v polorozbitém autě v nás vyvolával trochu pochybností. No ale co, nelze si vždy vybírat, hlavně, že jsme jeli. Philippe i já jsme se cítili trochu vyvedení z konceptu, pohádali jsme se s Constance a vidět jí plakat bylo vážně děsivé, takže jsme se v tiché shodě hned následující den sbalili a vypadli z města. „Giancarlo, pojď, polib letadélko káně!" vrhal se na mě Philippe s rozpřaženýma rukama, už asi dvacet minut pobíhal po pláži a napodoboval zvuky motoru. Přibrzdil a já jsem mu dal pusu na tvář. „Palivo doplněno, celní kontrola v pořádku!" pokračoval v letu a já se sehnul, abych prozkoumal shluk mušlí u svých nohou. „Kolize!" ozvalo se náhle v oblasti mého žaludku, a už jsem se válel v písku. Philippe mě svalil klasickým chvatem „à la býk", ruce kolem mého pasu, takže teď ležel vedle mě, zcela bez dechu. Několikrát jsem se překulil sem a tam, abych si vychutnal ten tulenní pocit. „Ty vole," řekl jsem nakonec. „Jsme na sračku, Philippe."

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený