Una - IV. část

Una » Una - IV. část


Tolik dní věnovala snaze přizpůsobit se, ovšem bylo to zcela k ničemu.
Nakonec jí došlo, že takhle to dál nepůjde.
Uvědomila si, že moc změnit sebe, a tím i své podmínky, má pouze ona sama.

 

Tolik dní.

Constance se v té době vrátily panické ataky, což jen vystupňovalo její posedlost kontrolovat detaily, ty ve své práci, i banálnější věci, jako nedokonale zavřená okna ateliéru. Začalo se to stupňovat nenápadně, nedokázal jsem to příliš vnímat, sám jsem měl dost svých obsesí, ale Philippa to rozčilovalo k nepříčetnosti. „Vždyť je to úplná blbost! Pršet teď nebude, a nikdo se sem těmi okny nedostane, to přece vidíš sama!" „Jak to můžeš vědět, že nebude pršet?! Může pršet, to nikdy nevíš!" Constance skoro přecházela do ultrazvuku. Netušili jsme, nakolik jí to skutečně rozrušuje, dokud nezačala plakat, nejdříve slzy vzteku, které přešly ve vodopád neštěstí. Asi jsme tomu ani nedokázali dávat takovou váhu, protože Constance sama velmi zřídka dokázala procítit cizí emoce. Respektive snad nikdy, a to působilo podivně, protože byla vnímavý člověk, ale zdálo se, že se částečně úmyslně uzavřela ve své bublině, ve snaze zabránit, aby jí cizí city zraňovaly. Výsledkem ale bylo nepřekvapivě odcizení se i od jejího vlastního já, schopnosti prožívat plně radost, dojetí i smutek. Constance, jedna z nejúžasnějších osob v mém okolí, setrvávala ve stavu, který by se dal pojmenovat jako emocionální mrzáctví. Nikdy jsem jí to neřekl naplno, protože jsem viděl, že se z toho pomalu dostává, třeba zrovna i touhle hádkou s Philippem. „Nebude pršet, Constance... A i kdyby, tak sem můžu zajít, zavřít to." „TY? Ty bys sem zašel a zavřel to? Někdy v noci? Budeš buď doma tisíc let daleko, a nebo nakalenej v hospodě a bude ti to fuk!" „Neee..." vrtěl hlavou Philippe. „Ale ano!" zařvala Constance, tváře celé mokré. Tolik dní jsem sledoval jejich malé potyčky, které vykulminovaly do tohohle výbuchu, možná jsem se do toho měl vložit dřív. „Tak ta okna zavřeme, ne, přeci?" „Ale o to tu nejde," prohlásili oba přátelé naráz.


 

Věnovala.

„Jeď, Philippe, otáčej," povzbudil jsem kamaráda a ten zasunul svůj stříbřitý klíč do zdířky a v zápětí se výtah dal do pohybu. Ten moment, než se dveře otevřely, mi připadal nekonečný, tak jsem se těšil na třináctý ateliér a na Unu. „Co to je?" vydechla vedle mě Constance a cítil jsem sevření její malé ruky těsně nad loktem. Philippe se pro sebe trochu zasmál a vystoupil, my s Constance jsme ho následovali. Stáli jsme na měkkém tureckém koberci v maličké místnosti, jejíž dekorované stěny plynule přecházely v sedačky, potažené toutéž draze vypadající červenozelenou látkou s jemnými zlatými vzory. Hned na dosah ruky stál stolek z leštěného dřeva, a mě došlo, že jsme se ocitli v kupé, které jako by vypadlo ze snových představ o luxusních vlacích Orientu. Co bylo ale zarážející ještě víc, byla absence jedné stěny – tam, kde by se za stolem za normálních okolností nacházel další kus krásné tapety, a nad ním stahovací okno, dívali jsme se přímo na louku a horský masiv rozprostírající se v dáli. Philippe nelenil a už se kolem desky prosmýkl a vystupoval z „vlaku". Kamarádka mi věnovala vytřeštěný pohled plný obav, ale v jejích očích jsem poznal i plamínky potlačovaného nadšení z tohohle nečekaného výletu. „Pojďte!" mávl na nás rukou Philippe, ani se neotočil a pokračoval dál v cestě po louce. Constance se mě pořád držela, a tak jsme společně vyrazili za přítelem. Když se mé nohy dotkly trávy, koutky úst mi samovolně vylétly vzhůru v úsměvu, začal jsem vnímat i vůni, která nás obklopovala, a zvuky ptáků, kteří seděli skrytí na větvích nedalekého porostu po naší pravici. Připomínalo mi to nějaké místo, které jsem kdysi musel navštívit, kdo ví, zda-li to nebylo ono. „Podívej na ty kytky! To vypadá jako hořec!" šťastně jsem ukazoval na překrásné modrofialové květy, do kterých jsem málem šlápl. Constance ale spíš zajímaly okolní masivní skály, které se tyčily stovky metrů od nás, a Philippe pokračoval stále v chůzi vpřed, i když trochu klikatě, jako by se pořád nemohl rozhodnout, na kterou stranu se vydat. Náhle, jako jeden muž, jsme všichni ztuhli, a mám dojem, že nám v hlavě vyskočil ten samý vykřičník. Otočil jsem se v tiché hrůze, že kupé a dveře výtahu zmizely, ale naštěstí tomu tak nebylo. „Uno!" hlas Constance vyjadřoval veškerou úlevu, kterou jsem pocítil i já, když jsem uviděl usmívající se obyvatelku třináctého ateliéru opřenou o měkké polstrování, s jednou rukou v kapse a s druhou, kterou nám mávala na pozdrav.


 

Snaze.

„Co je tohle za místo, Uno?" nevydržel jsem to, a položil tuhle banálně znějící otázku. Všichni čtyři jsme seděli v kupé, moje kolena neobratně drncala do těch patřících ostatním. Una se v odpověď jen usmála a sklonila se pod stůl, nohy si dala na sedačku a chvíli štrachala pod sebou. Vypadalo to, že dole je nějaký šuplík či co, protože postupně vyndala několik předmětů, které rozložila před nás: kámen, velké kružidlo, malířskou špachtli a malou dřevěnou misku. Zírali jsme, a měl jsem dojem, že všichni čekáme na to, až kámen vyskočí a začne zpívat, nebo něco podobného. Nestalo se to – místo toho se Una obrátila na Philippa, který seděl vedle ní. „Toto jsou tvé předměty. Tak jako pro ně," kývla hlavou na druhou stranu stolu, „jsou to barvy, štětce a plátna." Constance se zamračila a přejela pohledem ze mě na Philippa, až skončila u Uny. „Jak to myslíš?" „Mám dojem, že Giancarlo ví, jak to myslím," pokrčila Una trochu rameny. „A co já?" vypravil ze sebe konečně něco i náš přítel. „Je jen otázkou času, než ti vše bude jasnější. To, že jsi tu, je nejdůležitější. Jsou lidé, kteří nemají potřebnou odvahu pro tenhle krok a velká spousta nedokáže otočit svým klíčem, protože o jeho existenci ani nevědí." Sledoval jsem, jak se Philippovi udělaly na čele vrásky, ale trochu se začal smát, snad ve snaze zakrýt rozpaky. „Takže jsme vyjímeční nebo co?" zeptal se posměšně. „Ne," zavrtěla hlavou Una. „Jen jiní, a měli byste toho využít, jak nejlépe umíte."


 

Přizpůsobit se.

Měl jsem období, kdy jsem si myslel, že nejsnažší bude přizpůsobit se, dokonce jsem měl za to, že to bude nejenom lehčí, ale že mi to přinese štěstí, které mi připadalo tolik vzdálené. Nastoupil jsem na střední školu a pokoušel jsem se odříznout veškeré své šílenství, tedy i tu svou část, která je nejvíce kreativní, která miluje život a neustále na něm spatřuje cosi nového a fascinujícího. Nějaký čas se zdálo, že to funguje, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že skutečně nežiju a v některých ohledech se mé obsese jen vystupňovaly. Dovedně jsem je skrýval, takže nebyly vidět, ale snad to bylo o to horší. Nikdo mi tak nemohl a nedokázal pomoci. Měl jsem i problémy s jídlem, musel jsem neustále kontrolovat, co vlastně vkládám do úst, jestli to není náhodou cosi špatného, jestli se ze mne náhodou nestane obézní koule, kterou už vůbec nikdo nebude mít rád. Paradoxně jsem se ve snaze zapadnout mezi ostatní vzdálil jiným lidem úplně nejvíc ve svém životě. Ani pozdější záchvaty mimóznosti se s tím nedají srovnávat. Občas jsem přeci jen dokázal něco cítit a pak přišly ony bolestivé záchvaty pláče, kdy se uvnitř cosi trhá, hrudník se svírá a pak zase roztahuje v neustávající křeči, a vy nevíte, jestli se vůbec kdy dokážete ještě normálně nadechnout. Neměl jsem se rád, tak jak bych to mohl chtít po ostatních? Dnes už vím, jak je to celé absurdní a tomu špatnému, co říkají někteří lidé o mě a mojí práci, se jen směji. Je to jako bzučení much kolem hlavy slona. Proč by mě mělo rozhodit, že někdo odsuzuje mé pravé já? Alespoň ho prožívám naplno, a každý den najdu důvod se smát, i kdyby to měla být jen nějaká malá hloupost. Taky vím, že díky tomu mám skutečné přátele, protože jsem se jim dal poznat, a protože si mě mohli zamilovat. Snášejí mé excesy a já je mám rád. Často v nich vidím i kousek sebe před pár lety, a přemýšlím o tom, kam se všichni ještě můžeme dostat.


 

Ovšem bylo.

Constance, zprvu velmi šťastná se svým překvapivě normálním klukem, pomalu zjišťovala, že jí to dohání k šílenství. A co hůř, že jeho normálnost je jen pečlivě udržovanou fasádou, které se za žádnou cenu nechce vzdát, a kterou bude bránit všemi svými silami. Původně si myslela, že je to stabilní, vyrovnaný, sebejistý muž, který má v životě jasno o tom, co je pro něj důležité, a co ne. „To ovšem byla nějaká iluze! To on vůbec není!" zděšeně mi tiskla ruku jednoho večera v ateliéru. „V jeho hlavě je úplné peklo. Vůbec se nemá rád, dokonce se bojí lidí, jeden čas měl vyloženě sociální fobii. A nic mi o tom neřekl, a to už spolu chodíme, dokonce bydlíme, takovou dobu, kolik měsíců! Já jsem se mu se svými úzkostmi svěřila, už jen proto, aby v případě nouze věděl, co má dělat, a že to nesouvisí s ním, ale se mnou..." Constance i já jsme zakroutili nechápavě hlavou. „Dělá léta práci, která ho nebaví, a když mu řeknu, ať to tedy změní, najde tisíc výmluv, proč to neudělat. A tak své štěstí hledá ve mně, a v dětech, které bychom mohli mít, a které by mohly splnit jeho sny, na které nemá dostatečnou odvahu. Co s tím mám dělat? Já děti nechci, a už vůbec ne proto, aby naplnily a spasily můj život." Přikývl jsem. „To musíš zvládnout ty sama. A taky, že zvládneš." „Budu se snažit, snažím se! A to je víc, než co může říct on... Jsem z toho tak zklamaná. Jak může někdo takhle žít?" Poslední větu Constance skoro zašeptala, a ve tváři měla nepřítomný výraz. Zdálo se, že se ponořila do vize světa, kde dělá to, co nechce a nechá ostatní zcela převzít kontrolu. Do vize světa, kde vlastně ani netuší, o co všechno tím přichází.


 

To zcela.

Philippe váhavě pohladil rukou misku. Napjatě jsme ho pozorovali, když šátral po kružidle a nakonec si cvičně pokoušel zabodnout jeho ostrý hrot do prstu, což se mu k jeho i našemu překvapení podařilo. „To je ale mrška!" zakroutil hlavou a otřel krev do misky. „Tak asi můžeme začít ten rituál, ne?" Už se zase usmíval, tak jako vždycky, když ho napadlo něco nového, úžasného, pro co se mohl nadchnout. Sáhl po malířské špachtli, aby s její pomocí vytlačil do nádoby ještě trochu krve, k ní pak vložil celý kámen. „Teď se chytněme za ruce," vyzval nás a popadl vedle sedící Unu, a hned potom i Constance, která k němu trochu váhavě natáhla dlaň přes stůl. I já jsem dívky chytil, a tak jsme byli všichni propojení. „Zavřete oči. Nechte utichnout myšlenky, a jen vnímejte můj hlas. Budu vám vyprávět jednu historku, která se stala..." Od té chvíle si nevybavuju nic konkrétního, jen jakousi smršť ve své hlavě, jako by se mi někdo bleskově prohraboval celým vnitřním světem, kousek po kousku. Navrátil mě až chladivý dotek, otevřel jsem oči a viděl jsem, že se všichni čtyři dotýkáme oběma rukama zakrváceného kamene v misce. Všichni jsme vypadali oblouzněně, ale nejvíce Philippe, u kterého se zdálo, že ho někdo praštil tím kusem skály, který před námi ležel. Až Una přerušila dlouhé ticho. „Povedl se rituál?" zeptala se Philippa. Ten nechápavě zavrtěl hlavou. „Viděl jsem... Viděl jsem sebe, mnohokrát, očima někoho jiného... Vašima očima." „A?" Constance hypnotizovala kamaráda pohledem. „A bylo to zcela... Zcela..." docházela mu slova. „Nevím... asi bych měl být chvíli sám."


 

K ničemu.

Una vstala a pohladila Philippa po vlasech tak jemně, jako on předtím dřevěnou misku. Ani nám nemusela nic říkat, a já i Constance jsme se zvedli a následovali jí k výtahu, který přivolala. Po cestě jsem přítele poklepal povzbudivě po rameni a Constance nejprve jen zamumlala nezřetelné „Philippe...", a pak ho překvapivě políbila na čelo. Pořád jsme byli všichni dost mimo, to, co začalo jako legrace, se zvrhlo ve skutečný rituál. Dveře se za námi zavřely, Una sáhla do kapsy a vytáhla svůj vlastní klíč. „Použijeme ten můj," usmála se na něj a potom i na nás. Měl jsem v tu chvíli trochu strach. Co ještě nás čeká? Tohle je přeci jen trochu nápor na psychiku. „Tohle je přeci jen trochu nápor na psychiku," musel jsem zopakovat i nahlas. Constance jen chápavě přikývla. „Vím," potvrdila Una. „Jestli nechceš pokračovat, určitě nemusíš, to by stejně nebylo k ničemu. Já ti teď předám svůj klíč, pokud budeš chtít ty, a potom i Constance, pokud bude chtít ona. Jen když se ho dotkneme všichni, budeme ho moci použít. Když ne dnes, jednou i vaše klíče budou jako ty moje, jen to bude trvat o něco déle." Natáhla ruku s kouskem třpytivého kovu před sebe. „V klidu. Dívejte se a rozhodujte." Constance ale neváhala ani vteřinu a dotkla se ho. Unin úsměv se rozšířil a vtiskla jí klíč do ruky. „I tady je něco vyryté, něco jiného, než na těch našich!" Constance skoro nábožně vykřikla. „Podívej, Giancarlo..." Naklonil jsem se k ní tak, abych mohl přečíst drobný nápis. OMnia, stálo tam, a já tohle všechno shrábl do dlaně v impulzivním pohybu, který vycházel přímo od srdce.


 

Nakonec.

Nic se nedělo, žádný ohňostroj nebo výbuch. V napjatém tichu, které se zdálo nesmyslně dlouhé, jsem uvažoval nad tím, jak jsou někteří lidé zvláštně předurčeni. Jako kdyby měli uvnitř malou kompasovou střelku, která je navádí určitým směrem, ať už se narodí jakkoli a komukoli. Ať chceme nebo ne, místo, rodina a další okolnosti nás formují a určují náš osud. Zjistil jsem, že mnoho lidí je tvárných, bez kouska kovu uvnitř, a ti zapadnou do svého prostředí, přizpůsobí se mu, splynou s ním. To není dobře nebo špatně, myslím si, že prožijí nakonec život v lecčem šťastnější a rozhodně jednodušší než my. Když máte uvnitř malou navigaci, dříve či později si jí uvědomíte, a není cesty zpět, střelka vás vede, ne, dokonce táhne kýženým směrem, přes všechny překážky a útrapy vám nedovoluje zůstat na místě. Vždy to vlastně znamená odcizení se původnímu prostředí, jako námořník vyplouvající na širý oceán se vrháme vstříc nekonečnu, protože záhy zjišťujeme, že tahle výprava nemá definitivního cíle. I to může být něco, co lidé bez střelky nechápou – ta neukotvenost, ta touha putovat dál a dál zdánlivě bez jasného účelu, zdánlivě nesmyslně. Nepoznal jsem ale více naplňující pocit, než konat, dávat se všanc, zastavovat se a znovu se rozbíhat po vodě. Já i Constance, ač každý po svém, tohle činíme skrze obrazy. Možností, jak následovat střelku, je bezbřeze mnoho, tolik, kolik je lidí s kouskem kovu na světě. Nakonec, kouzelné na tom je i to, že jsme k sobě nějak magneticky přitahováni, a tak, když si někdy připadáme nejvíce osamělí, nemusíme se sázet, že za rohem na nás čeká někdo, s kým se budeme moct, třeba jen na chvilku, prodírat vstříc neznámým končinám. Chytil jsem Constance za ruku, a s pohledem upřeným na Unu, která mírně přikývla, jsem vsunul její klíč do malého zámku ve stěně výtahu.


 

Jí došlo.

Kabina se pohnula a já nebyl schopen určit, zda nahoru či dolů. Constance mě sevřela pevněji, až mi drtila prsty u ruky, jako by jí náhle došlo, co jsme to udělali, a dostala strach. Připomnělo mi to, jak mě silně tiskla poté, co se odcizili s tím zvláštním typem. Nikdy spolu nechodili, nejsem si ani jistý, že dobře dokážu popsat ten zvláštní vztah, podivné silové pole, které mezi sebou měli, a které se kolem nich pokaždé rozprostřelo, takže v něm nešlo pobývat. Flirtovali spolu, ale ne nijak okatě, existovala mezi nimi touha, ovšem s vášní to nemělo moc co dělat. „Asi jsme k sobě tak přitahovaní, protože jsme v lecčems tak stejní, víš. Oba víme, že tohle je hra, která nám na chvilku dovolí přestat přemýšlet o všech hrozných věcech, které jsou kolem nás," Constance ve své chvíli pochopení jen dál sledovala skleničku džusu na stole. „Jakých věcí?" nechápal jsem. Přejela prstem po rýze na desce stolu. „Asi jsem to řekla špatně..." pokračovala pomalu. „Měla jsem říct spíš hrozných věcí v nás." A zasmála se, vůbec ne šťastně. Nic jsem neříkal, nevěděl jsem, co dodat. „Oba dva jsme tak strašně v prdeli, to bude ono. A ze dvou mínusů se přeci stává plus. Takže se potřebujeme navzájem, abychom mohli chvíli žít bez utkvělých myšlenek." „Ale..." zavrtěl jsem hlavou. „Nemáme se rádi, ne doopravdy. Znáš to, máme rádi tu představu, že se máme rádi, v tomhle světě, kde skutečná láska neexistuje, a kde jsou jen noční můry, kterých se musíme bát." Zmátlo mě to – co to tedy bylo? Využívali se navzájem? Pomáhali si? Zdálo se to být propleteno velmi pevným způsobem, a byl jsem v tu chvíli i rád, že tomu nerozumím zcela. Pokrčil jsem rameny, pokýval a pozvedl limonádu: „Připijme si na zdraví!" Constance si se mnou ťukla a její obličej na okamžik nebyl tak bez života.


 

Že takhle to dál.

Když Philippovi začalo být hůř, a stal se nesnesitelným i pro mne, shodli jsme se s Constance, že takhle to dál nejde. Protože odmítal jakoukoli nabízenou pomoc, zahájili jsme operaci „Neviděn/Viděn, Neslyšen/Slyšen". Postupně se z toho stala naše malá posedlost, hra. Nikdy jsem ale nezapomínal, proč to děláme. Spočívalo to v tom, že jsme kamarádovi nenápadně podsouvali fragmenty dobrých vzpomínek; stačilo malé připomenutí daného zážitku. Dělali jsme to proto, že mnoho nových dobrých akcí jsme s ním bohužel nepodnikali, a tak nějak jsme spoléhali na mocnou sílu podvědomí. Pochopitelně to nebylo nic lehkého. Jednou jsem mu nasypal hrstičku písku do bot, byla z naší milované pláže. Ještě dva dny potom chodil po ateliéru a vykřikoval: „Ta Constance má asi pravdu, sakra! Jsou tu mravenci, Giancarlo, povídám ti! A ti hajzlíci si rozhodli postavit mraveniště zrovna u mě!" Jindy Constance začala schválně malovat obraz, na kterém se opakoval motiv z naší dávno zničené kostkované deky, na které jsme prožili první bláznivý piknik v našem vysněném útočišti, a Philippe k němu jen poznamenal: „Aby tě nezažaloval nějaký skotský klan, že jim kradeš tartanový vzor..." To Constance rozdýchávala několik dní. Uklidnila se teprve po konzultaci se třemi právníky, kteří jí ujistili, že jí opravdu, ale opravdu nehrozí žaloba a pokuta v závratných sumách. Naše snaha se mohla jevit jako marná, ale vlastně jsme se tak učili všichni, a když jsem vymýšlel malý padáček pro panáčka ze špejlí, neměl jsem čas zabývat se hloupými obsesemi. Jen jsem je pozdravil, přijal a pustil dál.


 

Nepůjde.

Občas mě sžírala žárlivost do morku kostí, díval jsem se na rozesmáté rodinky, na tatínky chválící své děti, objímající své děti, utěšující své děti, a bylo mi zle. Nedobrý pocit závisti, smutku a marnosti mě naplňoval a měl jsem chuť rozkopat těm zářícím lidem hlavy. Nikdy jsem to neudělal, ani bych neměl sílu, a už od začátku jsem věděl, že takhle to nepůjde. Postupně jsem se naučil při pohledu na ně cítit jen trochu sentimentu, až jsem se dostal do dnešního stavu, kdy to ve mně nevyvolává žádné pohnutí. Možná to není natrvalo, protože zákoutí mysli jsou nevyzpytatelná, ale jsem skutečně rád, že už mi nevhání slzy do očí pohled na muže, který rozhoupává houpačku s ječící ratolestí. Celá tahle věc je natolik zákeřná, že jsem začal trochu chápat, proč si někteří lidé navzájem ubližují. Pokud někdo jiný má něco, co vy ne, a vaše srdce po tom prahne... Nemáte-li silnou vůli, chcete to tím nejjednodušším způsobem – krádeží. Vzít jinému to, co by mělo být moje. A když to nelze vzít, lze aspoň zařídit, aby to ten druhý neměl. Uloupit nebo zničit. Uloupit nebo zničit. Uloupit nebo zničit. Myslím, že to je mantra lidstva. Tak málo z nás, možná nikdo nejsme schopní té všeobjímající lásky, absolutního vidění. Jinak by nám docházelo, nakolik jsme propleteni jeden s druhým, nakolik neexistují žádné hranice. Všechno a všichni jsme z těch malých částeček, které víří v nekonečném tanci, nejnádhernějším, jaký si lze představit. Místo toho pozorujeme a spatřujeme divné věci, a napadá nás jedenáct způsobů, jak rozbít tamhletomu chlapovi obličej. Faktem je, že sedm těch scénářů nepostrádalo eleganci a šmrnc, a aspoň na to jsem pyšný.


 

Uvědomila si.

„Ale vždyť..." vydechla Constance a pustila mou ruku. Udělala krok kupředu a dotkla se křesla; když si ověřila, že se nerozplyne, opřela se o něj lokty a dala hlavu do dlaní. Já jsem jen stál a neříkal jsem nic, nehýbal jsem se a snažil jsem se vstřebat ten náraz emocí. Tolik se toho stalo, a k tomu to vyhrocené očekávání – musel jsem se uklidnit a pochopit. Stáli jsme opět ve třináctém ateliéru. A najednou se vzduch zavlnil, jako kdybychom se ocitli nad ohněm, a mezi mnou a Constance se vytvořila stěna z tohoto rozvibrovaného, napohled horkého čehosi. Uslyšel jsem hlas: „Chápeš, Giancarlo?" Zavrtěl jsem hlavou a potom se rozhlédl. Znělo to jako Una, ale ta tu nebyla, zmizela tak nečekaně, jako se objevila u kupé na Philippově louce. „Ne," řekl jsem nahlas. „Podívej se dobře," rozhléhal se mírný a klidný Unin hlas po místnosti, takový typ hlasu, o kterém nelze pochybovat. Ne proto, že by byl obdařen silou, ale protože je plný pochopení. A tak jsem se díval, zkoumal jsem místnost, která se zdála stejná jako před tím, jen s tím rozdílem, že tu byla Constance obklopená onou podivností. V ten moment, kdy jsem na ní upřel pohled, se rozhovořila, ale neslyšel jsem ani slovo, viděl jsem jen pohybující se ústa. Záhy mi došlo, že stejně nemluví na mě, a že to tedy nevadí. Constance se dívala kamsi do hloubky ateliéru. „To je..." začal jsem, ale nevěděl jsem, jak pokračovat, malá ozubená kolečka do sebe začala zapadat, ale jak to jen převést do slov? „Ach, Giancarlo," ozvala se Una-hlas takovým tónem, jakoby si uvědomila můj proces a musela se tomu usmívat. „Ano. Tohle je všechno. Je to duše, respektive typ duše... OMnia je uvědomit si, že duši mám, a pochopit to, jak je utvářená... Sám vidíš, že ty a Constance máte stejnou základní podobu duše, ale ona teď vidí něco trochu jiného než ty. Pro vás oba je cestou naplnění malířství, a proto je obrazem vašeho nitra třináctý ateliér, ale to, jak ho vnímáte a čím ho naplňujete, je vaše osobní věc. Součástí nejvyššího poznání je přijetí jiných pohledů na něco zdánlivě totožného – protože to, co vidíme, je jen zjednodušující forma, a nic jako jediná a dokonalá realita neexistuje."


 

Že moc.

„Proto jsme sem potom chodili každý zvlášť?" napadlo mne. „Ano, vlastně ano... Můžete tu být naráz, pro samotný třináctý ateliér, AInimu, to není problém, ale pro vás to může být v některých momentech matoucí..." Podíval jsem se znovu na zvláštní stěnu, která mě oddělovala od kamarádky. Constance zrovna chodila v kruhu, ruku na čele, obličej zamračený. Chtěl jsem jí zamávat, ale než jsem stačil zvednout ruku, ozvalo se tiché: „Nevidí tě. Ona řeší problém oddělenosti a zároveň spojenosti vašich duší jinak." „Oddělenosti a spojenosti?" „Hmm," zapředl hlas Uny. „Myslela jsem, že už jsi tohle pochopil – všechny duše, i rozdílných typů, se vyskytují najednou, ve všech místech i časech, protože na jisté úrovni už žádné hranice zkonstruované lidským vědomím nejsou. Vaše duše jsou natolik podobné, že je pro vaši mysl možné udržet si v nějaké podobě obraz obou dvou najednou, zobrazit je vlastně v jejich spojení, ale není to zcela běžné, a rozhodně je to vysilující, zvlášť když je to pro vás nový zážitek." „Ale pokud jsou všechny duše ve všech místech..." „...jsou vlastně v jednom," dokončila Una-hlas. „Bravo! Je to tak, můžeš potom jednoduše putovat dušemi všech." „Počkej," nedalo mi to. „Takže jsme sice dosáhli všeho – ale přesto půjdeme dál?" „Ale samozřejmě," zasmál se mi v ústrety celý ateliér. „Možná jsi dosáhl všeho, ale zdaleka ne všechno jsi pochopil. A proto je třeba jít dál." „Ale..." zaplavilo mě zoufalství, měl jsem náhle pocit, že ničemu nerozumím, a že mi kdosi podtrhl pod nohami koberec. „Neboj se, to všechno hezky pomalu, pomaloučku. To víš, že teď bude potřeba mnoho tvého času, abys vůbec zpracoval toto. Nikam nespěchat, Giancarlo, hlavně nikam nespěchat..." A hlas Uny se rozplýval v nic, houpal a uklidňoval, a já se propadal a propadal pryč.


 

Změnit sebe.

Probouzel jsem se trhaně, cítil jsem chladivý dotek na čele, slyšel jsem tiché hlasy a nevěděl jsem, zda-li se mi to děje, nebo je to sen. Měl jsem vlnivý pocit, jako kdybych byl opilý, ale bez těch nepříjemných fyzických projevů. Jedna větší vlna mě vyhodila do bdělosti a já zjistil, že vedle mě sedí Constance s Philippem, a že ty zvuky nebyly snem, ale ozvěnou jejich rozhovoru. Ještě omámenému se mi nechtělo mluvit, a tak jsem jen pozoroval. Jestli jsem měl na okamžik pochybnosti o skutečnosti zážitků s Unou a Unou-hlasem, teď se rozptýlily úplně, protože mí přátelé seděli těsně naproti sobě, cosi si čmárali do bloku a navzájem si to ukazovali se zaujatými výrazy, chvílemi se jim krabatily nosy soustředěním. Pak si mě ovšem Philippe všimnul: „Tak konečně vzhůru, pane!" Jen jsem zamrkal nazpět. Slunce hřálo příjemně a mírně, a tak jsem přemýšlel, jestli je večer nebo ráno. Vláčně jsem se protáhl a vylétla ze mne otázka: „Co to řešíte?" „Hru, přesněji řečeno divadelní hru o malování obrazu, kterou Philippe vymyslel! Dáváme teď dohromady scénické zpracování." Constance vysílala nadšení na všechny strany, a světe div se!, Philippe v pozadí přikyvoval a hned mi cpal pod nos sešit se zuřivými náčrty. Zdálo se mi to jako změť čar, dokud mi trpělivě nezačali oba dva na přeskáčku vysvětlovat, co která skrumáž znamená, přičemž hned dostávali další a další nápady, které s výkřiky jako „Jo! To prostě nemá chybu!" a „Dělej, piš to, piš!" přidávali na stránky, takže jsem se nakonec zase zcela ztratil a vzdal jakoukoli snahu o pozornost. Nezdálo se, že by si toho všimli, a tak jsem se mohl oddat svým myšlenkám. Cítil jsem se jinak? Snad ani nebylo možné, aby mě to, co se stalo, nepřimnělo změnit se, ale k mému podivu jsem si nepřipadal jiný. Jsem tu pořád já, Giancarlo, dívám se na věci kolem sebe , snažím se rozumět, snažím se mít rád, nic víc a nic míň. Zavrtěl jsem hlavou. Udělal jsem něco špatně? Nebo to chce jen čas?


 

A tím i své podmínky.

Seděli jsme na lavičce v parku, pod našimi oblíbenými stromy; podruhé jsem se probudil až navečer, a teď už se šero dotýkalo našich nohou opatrnými prsty. Chtěl jsem vědět všechno o tom, co se odehrálo mým přátelům. Po cestě jsem vyprávěl já, a teď si Philippe mnul bradu a oči se mu třpytily jako zlaté oblázky. „A nelži... a nepřeháněj!" zavrčela na něj Constance, zle sice jen naoko, avšak se skutečnou výhružkou ukrytou uvnitř slov. Dívala se při tom ale na Philippa se stejným euforickým soustředěním, jako když společně pracovali na divadelním kusu. A on jí, tak jako kdysi, věnoval svou radost a pozornost, úplně jsem cítil, jak moc mu záleží na tom, abychom se s ním, Constance i já, vydali za jeho zážitky. Pokýval hlavou, a vypadalo to, že se co chvíli rozesměje. „Pokusím se... A raději něco říkat ani nebudu..." „Ale " zaprotestovala Constance, ovšem Philippe jí rázně přerušil. „Bylo to tak. Odešli jste, a já jsem si říkal, co jsem si to proboha dal, že mám takovou haluz." Constance jen s povzdechem obrátila oči v sloup. „Počkej, počkej! Vždyť víš, jak je to dál!" zvedl ruku Philippe, zatřásl jí v zápěstí, a pak si prohrábl vlasy v roztržitém gestu. „Věděl jsem, že ať už je to, jak chce, dozvěděl jsem se něco, co můžu využít k dobré věci, ne?" Rozhlédl se po nás, jako by očekával souhlas, a tak jsem přikyvoval. „Šel jsem se projít na louku a skončil jsem až v horách, a neměl jsem strach, to bylo zvláštní. A chodil jsem tam, poslouchal včeličky, jak mi bzučí okolo obličeje, tiché praskání větví pod kroky zajíců v chudém křoví a... Došlo mi, že jsem tam šťastnější, než jsem kdy byl v poslední době tady ve městě. Mohl jsem se vydat na kteroukoli stranu, do kopce, z kopce..." Naznačil rukou stoupání vzhůru, a pak zase klesání. „Bylo to v mých rukou, můj život, a tím i mé podmínky, všechno kolem. Sesbíral jsem po cestě spoustu kamínků, větviček a nějaká peříčka." Philippe si sáhl do kapsy, ve tváři jen stěží potlačované vítězství. Jako varietní kouzelník nám jedním pohybem zjevil obsah své dlaně. V jeho prstech se zvolna otáčelo zlatohnědé pírko, a Philippe se rozesmál dlouze a s hmatatelným potěšením.


 

Má pouze.

„Moje zážitky ze třináctého ateliéru jsou jednoduché. Byla tam větší tma, než kdy jindy, a ty jsi zmizel, Giancarlo. Povídala jsem si s Unou, nechápala jsem, proč jsme zase tam, odkud jsme přišli, čekala jsem něco víc, něco jiného. Ale pak mi řekla spoustu věcí, jako tobě hlas, Giancarlo, vysvětlila mi něco, a já se uklidnila, i když nevím, jak prozkoumám všechny ty možnosti, které se najednou nabízejí." Constance si skousla ret. „Ale no tak! Buď ráda, vychutnej si to! A tohle teď neřeš! Stejně na to přijdeš, až když to budeš potřebovat." Povzbudivě jsem jí poplácal po zádech a ona si položila hlavu na moje rameno. „No jo, ale tolik otázek... Co to Philippovo pírko? Jak to, že ty jsi mě viděl? Nezbláznili jsme se docela?" Poslední slova pronesla opravdu zoufale. Philippe se k nám naklonil a polechtal nás peříčkem na rukou. „Neboj, jestli nás zavřou do blázince, aspoň v tom nebudeš sama." „Haha!" naštvala se Constance, ale pak to nevydržela a rozesmála se s námi. „Neboj, není to tam tak hrozné," uklidňoval jsem jí, jen, co nás přešel největší, tak trochu hysterický výbuch. „Teda ne všude," dodal jsem vzápětí. „Někde ti skutečně pomůžou... Ale tohle nebude ten případ, tohle je jiné, i takové bláznovství má pouze omezené hranice." „A skutečně se to stalo?" optala se tiše kamarádka. „Skutečně se to stalo," potvrdil jsem jí, s pohledem upřeným na naše tři, teď už propletené ruce ležící na Constancině stehni. Povzdechla si. „Ale kdo nám to uvěří?" Philippe na ní mrknul a znovu pohladil pírkem naše prsty: „A musí nám někdo jiný věřit?"


 

Ona sama.

Už zase jsem se pomalu probíral, tentokrát do tmy, s bolestí za krkem a zkroucený v podivné poloze. „Hmchummchmfff," zamumlala ze spaní Constance nesouhlasně, když jsem se pohnul, abych ulevil zdřevěnělému tělu. Philippe téměř neslyšně oddychoval, spokojeně zabořený hlavou v kamarádčině klíně; museli jsme všichni tři usnout vyčerpáním. Teď jsem si ale najednou připadal zcela bdělý, možná i proto, že jsem předtím vyspával o hodiny déle než moji přátelé. Nehybně jsem zíral před sebe na tmavé siluety stromů, a znovu si přehrával zážitky uplynulých dní. I když, kdo ví, jestli to byly dny? „Čas dokáže hodně věcí, to ano," ozval se za mnou známý hlas. Otočil jsem se tak moc, jak mi to Constancina hlava na mém rameni dovolovala. Tak trochu periferním viděním, jsem zahlédl postavu, která teď přistoupila ještě blíže k lavičce. Byla to Una, tak jako v ten den, co mi zemřel otec, se ukázala i mimo ateliérovou/luční říši. Jen co jsem se vzpamatoval z úleku, zase mi konejšivě šeptala do ucha, jako tenkrát. „Tolik, tolik lidí vám neuvěří, ale bude líp, to mi věř. Nemá cenu říkat některé věci jistým osobám, ale hledejte lidi se střelkou, a ty vždy porozumí, dříve či později." Cítil jsem lehounký dotek jejích prstů na mé tváři, ač jsem je skoro neviděl. „A nenech si namluvit, že jsi blázen od někoho, kdo se víc bojí věcí a lidí, než té samotné skutečnosti, že má strach." Nedokázal jsem promluvit a raději jsem se Uniným směrem nedíval; co když ona sama byla nějaký přízrak, nový závan duševní nemoci? Znovu jsem na obličeji ucítil pohlazení, a viděl jsem ruku, která se dotkla i Constance a Philippa. „Nashledanou, Giancarlo. Přijď za mnou zase do třináctého ateliéru, až budeš mít chuť..." rozloučila se postava, a jen o pár vteřin později se mí přátelé probrali. „O bože, necítím krk!" zasténala Constance. „To bylo ale krásné kóma!" protíral si oči Philippe, když se zvedl do sedu. „No jo, to se to mluví někomu, kdo spal a přitom ležel! Na mě!" Hašteřili se, a já se musel čím dál tím víc usmívat. Bylo to jako za starých časů, ne, dokonce lepší. A když jsme se zvedali, abychom se zašli natáhnout do ateliéru, pocítil jsem to. Připadal jsem si jiný. Uvnitř mě se objevilo nádherně pevné místo, kolem kterého se vesele otáčela ručička kompasu, lesklejší než kdy jindy. „Hele, co kdybychom si pořídili novou kostkovanou deku a hodili si nějaké to věštění? Mám pocit, že by nám to šlo," Philippe, který vedl náš malý průvod, se zastavil a otočil tak nečekaně, až jsme do něj s Constance narazili. „Ano!" skoro vykřikl. „Ano, to uděláme!" Přátelé pokračovali v chůzi a já si pomyslel: Ano, brzy, brzy budu mít chuť na to poznat více ze třináctého ateliéru... Více ze sebe. „Tak pojď, Giancarlo, nebo tě tady ztratíme!" zavolala Constance a Philippe se pro mě vrátil a objal mě kolem ramen: „Pojď, kamaráde, čeká nás ještě pěkný večer..." Ano, vrátím se jistě do třináctého ateliéru, to vím. Ale nejdřív potřebuji trochu toho času, a k tomu maličko dek s tartanovým vzorem.

 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený