Rozhovor - Klára Sedlo

Výtvarné & literární » Rozhovor - Klára Sedlo

31.1.2017

Klára Sedlo, mladá malířka s vizí a nebezpečně dlouhými vlasy. „Malování je pro mě nepojmenovatelná potřeba znázornit to, co je v tobě ven,“ říká třiadvacetiletá studentka třetího ročníku v ateliéru Malba III Michaela Rittsteina.

Uvažovala jsi někdy v životě o tom, že bys přestala malovat?

To je dobrá otázka. Víš, že uvažovala? V jednu dobu, to mi bylo asi čtrnáct, patnáct. Věděla jsem, že bych to stejně skutečně neudělala, ale byla jsem úplně bezradná, protože se mi nedařilo malovat to, co jsem chtěla, a jak jsem to chtěla. Připadalo mi, že to, co dělám je blbý, že se to nemůže nikomu líbit, že to nemůže být k ničemu dobrý. Pak byly taky hrozný ty doby, kdy jsem se dvakrát za sebou nedostala na AVU, ale to jsem neuvažovala, že s tím seknu. Jen mi to strašně ublížilo, protože jsem věděla, že to mám dělat, že to musím dělat, že to je to, co chci.

 

Ale ty dva roky mimo AVU ti taky něco daly, ne?

Ty mi daly mnohem víc, já jsem za to ve výsledku vděčná. Nejhorší je, že když maluješ a nemáš, kdo by tě vedl, hodnotíš se podle toho, jestli tě přijali nebo nepřijali na AVU. Ty dva roky byly fakt příšerný, ale naučily mě hodně věcí. Třeba i ty, které teď říkám i svým studentům; ať si hlavně přijdou na to, co chtějí malovat a ať se nebojí zpochybňovat názory ostatních lidí, i tzv. autorit.

 

A proč jsi vůbec tak moc chtěla na AVU, proč maluješ?

Vím, že to bude znít praštěně, ale maluju prostě protože musím. Nepamatuju si, že bych nemalovala. Je to strašně normální, je to terapie – vybudovat si svůj vnitřní svět tak, aby ses ho mohla dotknout. To mě vždycky fascinuje, když vidím nějaký cizí obraz, který se mi líbí, tak si říkám – kdybych měla doma tenhle obraz, tak už budu navždycky šťastná. Když ti tak sedne, je to jako najít kus svojí duše, který namaloval někdo jiný, a na který si můžeš sáhnout. Zároveň je to i pocit sounáležitosti, že v tom člověk není sám, že někdo ten svět taky takhle viděl. Najednou to všechno dává smysl, a to chci mít ve svých obrazech, chci, aby dokázaly působit na jiné lidi. Snažím se znázornit svůj vnitřek, tak aby to ostatním lidem taky něco dalo, aby se s tím mohli ztotožnit.

 

Jak velkou roli ve tvých obrazech hraje „příběhovost“?

Příběh je pro mě další platforma vyjádření. Máš kompozici, barvy, symboliku... vztahy mezi předměty na obraze, postavami. Já často koketuju s dětskou příběhovostí, s pohádkovostí; s jeskyněmi a schováváním se do úkrytů, s tím pocitem, jak to vidíš, když jsi dítě.

 

Takže ti jde primárně o pocity?

Přesně tak. Chci vyjádřit pocit a příběh je jeden z prostředků, jak se k tomu dostat. Taky, jak si všimneš, v některých mých obrazech ten příběh není, je to jen uskupení výjevů. Mám ve své hlavě pojmenované pocity, které mám z konkrétních událostí. Takže jsem třeba schopná rozpoznat, že tohle je pocit, který jsem chtěla mít když mi bylo čtrnáct, tohle je pocit z léta, tohle pocit z Barrandova, když jsou zelené stromy... Pak jsou jiné druhy pocitů, jako je hřejivě teplý, temný pocit. Přičemž já nejvíc samozřejmě pobývám v tom hřejivě temném pocitu, který se snažím znázornit, a se kterým se pojí další pocity, třeba i úzkosti a strach. Ono to má barvu, ta věc, proto jsou často mé obrazy červené nebo tmavé, protože je to jako když zavřeš víčka a není tma.

 

Popiš mi svůj běžný den...

Vstanu třeba v deset nebo prostě až se vzbudím, a asi za hodinu a půl se vypravím, takže tak v poledne jsem v ateliéru. Cestou si koupím něco k jídlu, najím se, a cirka od půl jedný maluju, až do půl desátý, kdy se zavírá škola. A pak jdu domů a tady dělám různý věci; čtu, jsem na počítači, něco skicuju do jedné, dvou v noci.

 

Ještě mi na závěr pověz: co nosí Klára Sedlo v tašce?

Počkej – tak je tu Kindle čtečka, dopis do vězení, který odesílám už asi čtrnáct dní, ArtMap, probiotika, kapesníčky... posmrkaný. Hele – stokoruna! A jablko. (tváří se nadšeně)  Toť obsah mé kabelky, žádná beautytajnost tady není.

 

Tento článek byl publikován na blogu Artbanana.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený