Jak vzniká obraz: Matěj Lipavský

Výtvarné & literární » Jak vzniká obraz: Matěj Lipavský

22.3.2017

„Nechat to být, protože to je hezký obraz, ač to sice není to, co jsem chtěl, to je past. Pak by člověk vyráběl obrazy, ale nedělal to, proč je začal dělat.“ Je chladné ráno a malíř sedí na zemi ve svém ateliéru, opřený o topení a upíjí kávu. A já si sama pro sebe říkám, že se v poslední době setkávám s tolika lidmi, kterým by nezaškodilo pohovořit si někdy s někým jako je Matěj Lipavský.

„Jsou malíři, kteří z naprosté zamilovanosti do lehkosti, nikdy nebo zcela zřídka dovedou obrazy k nějakému skutečně zajímavému rozhraní. Protože jsou okouzlení tím prvotním, lehkým podáním, které má velmi často svůj půvab, ale nedostávají se k nějakému zjištění,“ říká, a vzápětí dodává: „Pak jsou na druhou stranu ty zabejčenci, kteří to úplně urvou vůlí, až k přílišné přetíženosti. A není na to návod.“ Jediným způsobem, jak překonat tuhle potíž, je potom práce. Nebát se obraz občas „utahat“, malovat varianty jednoho konkrétního plátna a pátrat po správné míře věcí.

Matěje Lipavského dlouhodobě zajímá světlo, konkrétně to bílé, čiré, jasné, zimní. Maluje ho nad rybníkem, v krajině, nad ledem... a na jednom z posledních obrazů v kostele. Tenhle sjednocující motiv nemusí být pro diváka vždy čitelný, zdánlivě se plátna třeba zabývají čímsi úplně jiným, ale Matěj sleduje pořád jednu a tu samou, abstraktní věc. Těchto „nehmotných motivů“ má více, a pro nás může být velmi zábavné sledovat malířovu tvorbu jako celek a tyto leitmotivy hledat a nalézat.

A co tedy Matěje vůbec přivádí k plátnu? „Prvotní impuls k malbě paradoxně vůbec nemusí a dost často ani není vizuální, já se moc nezabývám tím, jak věci vypadají.“ Nechce popisovat tupě, nechce „umrtvovat“; když člověk řeší detaily, může se stát, že mu unikne celek. Pořád tu jde o jistou podobu s viděným, ale zároveň i o vnitřní pocit z dané věci. „To je moje touha, aby v divákovi vznikl takový nejasný pocit – koukám se na domy, na strom na nebe – ale úplně o domy, o strom, o nebe tu nejde.“ Technicky se Matěj snaží o jakési rozrušení našeho vnímání. „Člověk má ten dojem z krajiny a zároveň ví, že je to malba. Dojem z krajiny – ví, že je to malba. A takhle se mu to furt překlapává. Vtahuje ho ta scéna a zároveň pořád vidí tu malbu.“

Díla si v průběhu tvorby fotí, foťák je „...takové cynické oko. Když se třeba dostanu do slepého bodu při malování, tak si tu věc vyfotím a dost často mi to pomůže. To je kupodivu stará technika, staří malíři se na své obrazy dívali vždycky v zrcadle.“

Vůbec, i při malování obrazu použivá maximálně „...ten úplně primitivní LCD monitor malého foťáčku, protože tam je těch informací přesně akorát. Pár pixelů, ale ta světelná, kompoziční informace je úplně celá.“

A to mu stačí. Matěj Lipavský nesděluje jasně formulovanou myšlenku. Sdílí s námi pocity, vzpomínky na to krásné „něco“, které se nás v životě dotýká, často jen letmo. U již zmíněného obrazu 4700 Kelvinů to bylo právě ono oslňující bílé světlo, viděné najednou zevnitř, skrze ohromné gotické okno. „Opakovaně se mi stává, že něco dělám nebo s někým mluvím, a mám pocit, že se stalo ještě něco, něco, čeho jsem si nevšiml. Prostě to tam bylo... A co to bylo? A pak mi svitne – třeba když usínám. To potom maluji.“

 

Tento článek byl publikován na blogu Artbanana.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený