Jan Heres

31.5.2017

Stalo se vám někdy, že jste se cítili sami ve společnosti jiných lidí? Dokonce mezi lidmi, kteří by vám měli být blízko, ale přesto to v daný moment nějak nefungovalo?

Jan Heres je malířem intimity a setkávání, stejně jako odcizení a izolace. Spojovací linkou jeho děl je právě téma lidskosti, takové, jakou jsme si ji připravili v dnešním světě.

„Tehdy jsem chtěl promalovat vše, každý detail... Dojedli jsme, a já řekl: nechte to tak,“ říká Honza o svých prvních velkoformátových obrazech. S rozměrnými plátny se potýkal doma v obýváku těsně po nástupu na Akademii výtvarných umění. Zobrazoval své blízké, výjevy z každodenního života, maloval to, co je v našich domácnostech běžné – jsme spolu, ale vlastně každý sám. Snahu o zřetelnou psychologii postav vidíme i z jeho kreseb a akvarelů z hospod a restaurací, a právě to je na nich tolik přitažlivé. Je pro mě úplně fascinující, kolik se v těch drobných výjevech nachází emocí; je to výraz tváře expresivně zvětšené hlavy; je to gesto ztuhlé v hraničním okamžiku; vždy vnímám tu touhu zachytit to, co se zrovna v tom konkrétním anonymním člověku odehrává.

Jedním ze zlomů v malířově práci byla nepochybně stáž v indonéském městě Yogyakarta. „Z té barevnosti vycházím doteď,“ podotýká Jan Heres a popisuje zcela odlišné světlo, úžasné západy slunce a indonéskou přírodu, ze které jde občas strach (zejména z hadů). Zasáhlo ho i setkání s odlišnou kulturou, tradicemi, a s tím, jak je pro místní důležitá víra v něco, co nás přesahuje. „Tady v Evropě jdeme na všechno vědecky, tam setrvávají ve víře... Asi i proto je ta energie místa úplně jiná.“ Honza se začal chtě nechtě zajímat o místní legendy a rituály. Vytvořil sérii obrazů masek, které Indonésané používají, a díky kterým se během slavností mohou na chvíli proměnit ve své bohy. „Věří v to, že jsou ty masky živé, že je ovládají... Uvolnila se mi tam fantazie, udělal jsem si pár skic, a pak jsem na plátně pracoval zcela volně.“

Po návratu zpět pochopitelně zpracovával nějaký čas všechny zážitky. Honza si zachoval něco z posunuté barevnosti, ovšem bylo třeba postupně nacházet způsob, jak malovat opět to, co je aktuální, co se v danou chvíli kolem něho skutečně nachází. Zcela přirozeně se tak Jan Heres vrátil k postavám a k lidem, kteří ho obklopují. „Odkrývat ty intimní situace, kdy je tady za stěnou někdo sám, ale my tu sedíme a pijeme pivo...“ rozpřahuje se rukou po prostoru hospody. „Když ten prostor vyruším, najednou uvidíš do toho zákulisí, do intimního života druhého člověka.“

Jan Heres chce, aby v jeho obrazech byla patrná doba, ve které žijeme, technologie, které nás obklopují. Leitmotiv ale zůstává v podstatě pořád stejný, lidský. „Kdybychom byli v nějakém ne-prostoru, víc by se zdůrazňovaly vazby mezi vším.“ V posledních obrazech tak Honza s tímto ne-prostorem přímo pracuje a maluje tak, aby měl divák pocit blízkosti k zobrazeným postavám a jejich prožitkům. Třeba si jednou, a to i díky Honzovi, budeme nasazovat masky jen párkrát do roka, když se budeme chtít stát bohy, místo toho, abychom si je nasazovali každý den při cestě z domova.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený