Friedrich Nietzsche - poctivý blázen

Výtvarné & literární » Friedrich Nietzsche - poctivý blázen
14.8.2016

Je zajímavé, nakolik je tento vášnivý filosof a člověk opředen mýty a záhadnou aureolou nepochopení. O jeho osobě a jeho díle se vedou obsáhlé polemiky. Na univerzitách se probírá jedna kapitola jediné jeho knihy celý semestr. Lidé ho odsuzují pro posmrtnou spojitost s nacisty. Je to fascinující postava, ten Friedrich Nietzsche. Pro mě ale z úplně jiných důvodů.

Mezi prvními díly, které jsem od něj četla byla totiž Radostná věda, La gaya scienza. Jenom si to řekněte nahlas, La gaya scienza, už samotný název je hravý a přitom vznešený, je legrační a přitom vážný. Do toho spisu jsem se zamilovala snad po první větě, a ptala jsem se: Kde je ten nepochopitelný, záhadný, pesimistický Nietzsche? Kam se schoval? Jeho slova byla radostná, ale radostná po prožitém silném utrpení, nikoliv radostná naivitou neprožitého života.

Každý odstavec ve mně vyvolával silné hnutí, četla jsem a chápala jsem, ne – já jsem rozuměla. Mohla to být iluze, ale málokdy se mi v životě stalo, abych se tak zcela ponořila do myšlení jiného člověka. Věděla jsem, že v tu danou chvíli by za jedním slovem nemohlo být jiné, než právě to, které jsem tam při čtení nalezla. Na semináři ve škole mi pak přišlo tak zvláštní a vtipné, že někdo pochybuje o smyslu některých Nietzschových slov. A pak jsem se dostala k jedné větě Radostné vědy a musela jsem se smát. „Vyšší povaha... se většinou domnívvá, že její vášeň vskrytu sdílejí všichni, a je právě v této své víře plna žáru a výmluvnosti... [takoví lidé jsou] ...plni údivu nad tím, jak je svět bláznivý a proč se nechce hlásit k tomu, co nejvíce potřebuje... Jak by mohli kdy porozumět nízkým povahám a správně odhadnout, co je pravidlem!“

Ne, že bych kdy sebe považovala za nějakou „vyšší povahu“, ale přesto jsem se v těchto větách nalézala. V té neschopnosti porozumět většině lidí, v neschopnosti odhadnout, co je pravidlem, odhadnout, jak lidé skutečně přemýšlí a čím se řídí. Všechno, co Nietzsche říkal mi bylo blízké, ať už tím, že to vyjadřovalo mé myšlenky nebo tím, že to nějak popisovalo můj vnitřní stav, odhalovalo pravdu, vyvolávalo to ve mně touhu k diskuzi a polemice.

Z toho citátu byste mohli nabýt dojmu, že na tom obvinění z Nietzschovy nadřazenosti, nacionalismu či antisemitismu by mohlo něco být. Já jsem ale nikdy nic takového v jeho díle skutečně neobjevila. Ano, měl jisté sklony k megalomantsví, ve své vášni byl posedlý a upřímný, ale to není nic, co by podněcovalo k rasové nenávisti. Jeho touhu po „nadčlověku“ vidím jako univerzální touhu po lidech, kteří překračují svůj stín, překračují sami sebe. Toho zatím není asi schopen nikdo, ale teoreticky my všichni. Jen někdo má svou přirozenou povahou k tomu blíž, ta ovšem ale nezávisí na místě narození.

V Nečasových úvahách Nietzsche říká: „Člověk by myslel, že historie nabádá člověka především k tomu, aby byl poctivý – i kdyby to znamenalo být poctivým bláznem, a také tak vždy působila, jen dnes už ne. ...Nevidíme dnes ani osobnost, natožpak svobodnou, nýbrž jen samé úzkostlivě zahalené universální lidi.“

Jak smutné, že tohle někdo napíše už v roce 1872. Co teprve, kdyby se dožil dnešních dní? Odsoudit a zostudit někoho, zmanipulovat davy, probudit masové šílenství se zdá dnes ještě o tolik snažší než kdy dřív. Chápu Nietzschův spasitelský komplex – protože co má člověk dělat, aby takovým věcem zabránil, aby je změnil? Když je vidí, ale nedokáže pochopit motivace lidí, kteří chtějí manipulovat, ovládat, překrucovat pravdu? Skoro jediné, co zbývá je mesiášsky vykřikovat: Poslouchejte mě! Bořte své modly! Zpytujte svou vlastní morálku! Tak pravil Zarathustra!

Mě osobně snad mé spasitelské sklony pustily, i tak mi ale v hlavě zůstává jeden „úkol“, „něco pro pracovité“, který Nietzsche nadhodil v Radostné vědě: „...a mravy... umělců, řemeslníků – nalezly už své myslitele?“

Nazývejte mě megalomanem – ale říkám si: Ano! Doufám, že nalezly i mne! Má matka mi říká „malá Šalda“, a krom toho, že to vyvolává u mých kamarádek výbuchy smíchu, mi to nesmírně lichotí. Být takovou malou Šaldou naší doby, to je možná něco, co si mě nalezlo, aniž bych to nějak musela chtít. Svým založením jsem jeden takový poctivý blázen (který Nietzscheho možná vůbec nepochopil, ale nese hrdě prapor svého zanícení), a to se jen tak nezmění.

Nad ničím už příliš nežasnout, nakonec si dát všechno líbit – to se pak asi nazývá historickým smyslem, historickým vzděláním.“ (Nečasové úvahy)  To je smutná pravda, se kterou se totiž nehodlám smířit. Vždyť žasnout, pohlížet do sebe, i do jiných, rozhlížet se okolo sebe, zjistit, co je vnitřně morální a za tím si pevně stát – to je jeden z úkolů, poslání, radostí každého člověka. A že nás historie a naše okolí učí něčemu jinému – to je skutečný zločin. Když nám schází odvaha ptát se a dostávat odpovědi na určité otázky, je tu vždy možnost obrátit se pro podporu k našim přátelům, ať už živoucím či „papírovým“, kteří jsou ukrytí v knihách. A nakonec snad i obrátit se, trochu klišovitě, k lásce a k nám samým. Pevně totiž věřím tomu, že člověk je ve své podstatě tvorem, který netouží po ničem víc než po lásce a možnosti vyjádřit se, tvořit.

Člověk tvoří jen v lásce, jen ve stínu iluze lásky, totiž jen v bezpodmínečné víře v dokonalost a pravost. Každému, kdo je donucen, aby již nemiloval bezpodmínečně byly odříznuty kořeny jeho síly...“ Je dalším z citátů z Nečasových úvah, pro který Nietzscheho tak zbožnuji. Pravdivost tohoto výroku si ověřuji každý den. Když si dovoluji milovat, a to milovat zcela iracionálně, hloupě a přesto s vírou v opravdovost a hloubku své lásky – jen tehdy dokážu psát s tou největší silou a elánem – tak, že mě každé napsané slovo naplňuje nadšením a způsobuje, že jsem dokonale tady a teď.

Nietzsche byl nepochybně génius, stejně jako byl zcela určitě blázen. Vím, že by se na mě pro má slova nezlobil, ale hrdě by se k nim hlásil, protože být šílencem, „bojovníkem proti své době“, je snad jediný způsob, jak si uchovat zbytky zdravého rozumu. Nietzscheho neobdivuji snad ani tolik pro jeho samotné myšlenky (ono totiž – v jeho rozsáhlém díle si najde každý to své, jak vidno), jako právě pro jeho vášeň. Ať už říká cokoli, a třeba si i protiřečí, víte, že je to proto, že nemůže jinak, svým slovům věří, jsou jeho, jsou jím. Jeho filosofie není chladná věda, odstupující od života, aby ho mohla podrobit zkoumání, jeho filosofie je život sám.

Ilustrací je výřez z van Goghova portrétu Nietzscheho.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Nepřihlášený